Bylo ráno. Nic nenasvědčovalo tomu, že se v tento den můj život od základu změní. Nic zlého netuše, přišel jsem klidně do práce. V kanceláři mě však už čekali. Byl tam ředitel a ještě dva muži, které jsem neznal. Oba se tvářili smrtelně vážně. První prolomil ticho starší z dvojice cizinců.
„Pane Erikssone, jsem zástupce předsedy Světové rady Robert Klug a jak jsem byl informován, jste jediný, kdo umí řídit stroj času.“
„Ano to je pravda,“potvrdil jsem se staženým hrdlem.
„Situace se totiž vyvinula tak, že zatím neznámá skupina teroristů si vynutila vydání vámi zkonstruovaného vynálezu. Bohužel požadují i pilota.“ „Nezbývalo nám nic jiného , než s jejich podmínkami souhlasit. Ale záleží samozřejmě na vás, jak se rozhodnete. Nikdo vás nemůže do ničeho nutit.“
„A co jsou zač ti teroristé? Čím jsou nebezpeční?“ Nechápal jsem.
„Možná jste už slyšel o katastrofě, která se nedávno udála v Itálii. Právě ji mají pravděpodobně na svědomí oni. Je zbytečné, abychom vás hlouběji zasvěcovali do podrobností, zdá se však možné, že podobnou věc mohou kdykoliv opakovat.“
Překvapením jsem nebyl schopen slova a proto neznámý pokračoval.
„Uvědomte si, že na vašem rozhodnutí závisí tisíce lidských životů. Vydání stroje bude samozřejmě jen na oko. Máme situaci pevně pod kontrolou a jsem přesvědčen, že zločince polapíme dříve, než se vůbec k vynálezu přiblíží. Vaši pomoc žádáme jen pro jistotu, kdyby něco nevyšlo. V takovémto závažném případě musíme být připraveni na všechny alternativy.“
„Rozmyslím si to. Kdy potřebujete znát mé rozhodnutí,“ zeptal jsem se suše.
„Do dvanácti hodin,“ zněla nemilosrdná odpověď.
„Kterého dne?“
„Dnes.“Zrozpačitěl předseda.
„Do dnešních dvanácti?“ Podivil jsem se, „to je tak naléhavé?“
„Bohužel ve tři hodiny odpoledne si chtějí stroj převzít. Znovu vás však ubezpečuji, že uděláme vše proto, aby se jim to nepodařilo.“
„Dám vám včas vědět,“ konstatoval jsem naoko klidně a odešel do své pracovny, abych si mohl srovnat myšlenky.
V prvním okamžiku, když jsem se dozvěděl co po mě chtějí, nebyl jsem ochoten o něčem takovém vůbec uvažovat. Postupně, jak se mi vše rozleželo v hlavě, jsem se stále více přikláněl k tomu, že se obětuji. Byla pravda, že nikdo jiný neuměl stroj ovládat a kdyby se to chtěl naučit, bylo by k tomu potřeba minimálně několik týdnů a takovou trpělivost mít teroristé jistě nebudou. Kdybych návrh odmítl a gangsteři své hrozby uskutečnili, nemohl bych pak najít klid v duši do konce svého života. Tisíce nevinných lidských životů by asi moje svědomí neuneslo. Navíc mi v podvědomí stále znělo rčení, které mi vštěpoval můj otec: „když je člověk jediný, kdo může druhému pomoci, tak mu prostě pomoci musí, i kdyby se mu stokrát nechtělo.“
V poslední řadě tu byl i fakt, že se mi konečně naskýtala možnost, vyzkoušet můj vynález . Byl jsem rozhodnut! Nic zvláštního mě k tomuto světu nepoutalo, protože v necelých 33 letech jsem svoji rodinu neměl, rodiče byli již po smrti a na přátelích jsem si nijak zvlášť nezakládal. Ani jsem nespotřeboval stanovený limit. Krátce před desátou jsem oznámil svůj verdikt.
Ovace a děkování nebraly konce. Musel jsem přítomné upozornit, že chci ještě dojet domů, abych si zabalil nejnutnější věci. Dostal jsem k dispozici policejní elektromobil, protože každá minuta byla drahá.
Rozhodl jsem se počítat s nejhorší eventualitou a zabalil jsem si několik svých vynálezů o kterých se zmíním později (pokud budu mít ovšem šanci) a také celou svou loveckou výbavu. Když jsem byl hotov, ještě jednou, možná naposledy jsem si zašel do oblíbené restaurace na oběd. Pár minut po poledni jsem byl u stroje.
Pan Klug mi pak ještě řekl, že teroristům oznámili, že jsem se přihlásil dobrovolně, aby mi mezi nimi usnadnili život, kdybych se takové možnosti musel podrobit. Sám se pak vzdálil do proskleného řídící centra, kam bylo vidět i z mého postavení. Postavil se vedle nějakého staršího úctyhodného muže, který se mi zdál velmi povědomý. Odkud já toho člověka znám, lámal jsem si hlavu. Náhle se mi rozsvítilo. Vždyť ho přece znám z televize. Je sám předseda Světové rady dr. Lambert.
Přesto že mě všichni ujišťovali, že se nemusím ničeho bát, že je chytnou a podobně. Já si nedělal žádné iluze. Ve skrytu duše o tom jistě tak pevně přesvědčeni nebyli. Vždyť nemohli ani tušit, s jakým plánem na ně mohou zločinci vyrukovat. Pravděpodobně se ani nevědělo, kolik jich je.
Proto jsem jejich uklidňování poslouchal jen na půl ucha. Vždy jsem se nejraději řídil vlastním rozumem a tak jsem činil i tentokrát.
Čas běžel pomalu, ale jak se stanovený termín nezadržitelně blížil, tak ve mě narůstalo svíravé napětí. Patnáctá „odbila“, ale nic se nedělo. Běžely další a další vteřiny, minuty a nakonec uběhla celá hodina. Už jsem začínal doufat, že nikdo nepřijde. Možná to byl jen žert nějakého blázna, namlouval jsem si. Brzy se však ukázalo, že to byly plané naděje. Periferně jsem zaznamenal v řídícím centru nějaký vzruch. Viděl jsem nějakého snědého muže, který mluví s předsedou a vzrušeně při tom gestikuluje. Po chvíli se mi zdálo, že na tváři světového předsedy vidím výraz plný ulehčení a bylo evidentní, že začíná dávat ozbrojencům nějaké příkazy. Svitla mi snad nějaká naděje?
Záhy, pět minut po šestnácté jsme uslyšeli před hangárem hluk, který se rychle blížil. Za několik okamžiků se rozletěla vrata a dovnitř začal proudit asi čtyřiceti členný dav. Teroristé si vzali rukojmí! Na první pohled se nedalo určit kdo je zločinec a kdo oběť. Stačil jediný pohled na předsedu, který už jen nervózně sledoval dění pod sebou, aby mi bylo hned jasné, že bezpečnostní složky nebudou moci zasáhnout.
Proto také skupina nerušeně došla ke stroji. Z jejího nitra se náhle vynořili čtyři muži, kteří před sebou zbraněmi postrkovali několik žen a v mžiku zmizeli stroji. Vzápětí za nimi skočila ještě jedna osamělá žena, která mi zároveň rozkázala, abych zavřel vstup. To jsem bez reptání učinil. Nyní, když bylo zřejmé, že se jejich akci nepodaří zabránit, umínil jsem si, že se budu snažit získat jejich důvěru, čehož jsem hodlal později využít ve prospěch svůj i rukojmích.
Podle jejich počátečních reakcí jsem si troufal věřit, že se mi plán docela daří. Zřejmě na ně kladně zapůsobilo oznámení, že jsem se přihlásil dobrovolně. Dokonce byl do policejních záznamů dodán i onen vykonstruovaný případ mé údajné zpronevěry, kdyby si zločinci chtěli prověřit můj rejstřík. A jak jsem se později dopídil, oni si to skutečně zjišťovali! To vše mi pomohlo, že mě od začátku brali, jako bych byl téměř jeden z nich. Na pokyn jsem zapnul spouštěč a odstartoval celý mechanismus. Mé vědomí se vzápětí ponořilo do mlhy... .
„A jsou pryč. To je katastrofa!“ hroutil se dr.Lambert.
„Neštěstí pro rukojmí to jistě je, ale následky mohly být mnohem horší,“ pokrčil rameny Robert Klug. „Když uvážeme co bylo v sázce, tak to zase tak špatně nedopadlo.“
„V jakém smyslu horší,“ vmísil se do debaty téměř vztekle Dr.Obindwe. „Snad jsem vám před chvílí řekl, že teroristé žádným přístrojem, který by ovládal počasí nedisponují. Ostatně jsem tomu od počátku nevěřil. Jen se to nepodařilo potvrdit s nevyvratitelnou jistotou dříve.“
„Já jsem taky neměl na mysli přístroj na počasí, ale stroj na cestu časem,“ nemínil se nechat odbít Klug. „Umíte si představit, že by tito teroristé libovolně cestovali časem a dělali si co by je napadlo? Mohli by napáchat nenapravitelné škody, které by mohly mít nedozírné následky pro celé lidstvo.“
„A co tím naznačujete?“ ztrácel trpělivost africký vyslanec.
„Nic zvláštního, jenom to, že jsme stroj poškodili.“
„Chcete tím říci, že jste všechny co byli uvnitř, odsoudili k smrti?!!“ Neudržel se Lambert.
„Ne, to samozřejmě ne.“ Hájil se Klug. „Nemohli jsme samozřejmě vědět, koho vezmou sebou a tak by nikdo neschválil takovou předem připravenou vraždu. „My jsme jim jenom znemožnily cestovat časem. Dostanou se na místo určení, ale stroj už pak bude k nepoužití.“
„A to místo určení je kde?“ Pídil se předseda.
„Poslali jsme je do pravěku, zhruba do doby, kdy už lidé tam žijí se velmi podobali člověku současnému a ani přírodní podmínky se příliš nešily od těch které jsme znali ještě v minulém století. Oni tam budou moci dožít aniž by napáchali nějaké významnější škody pro budoucnost lidstva.“
„Moc pěkné,“ zlobil se předseda. „Zbavil jste se problému a myslíte si, že vaše ruce zůstaly čisté. To se ale hluboce mýlíte. Co ten nevinný pilot, co rukojmí, nebo jejich rodiny… ?“
„Myslíte si, že je mi z toho lehko,“ bránil se Klug. „Nechtěl by jste mi ale poradit, co jsme měli dělat.“
„Vím,“ pokračoval již smířlivěji předseda, „měl jste to těžké.“ „Jen se děsím toho, když si představím tu bolest pozůstalých rodin unesených.“
Do debaty se nečekaně vložil asistent předsedy rady, který upozornil, že novináři již čekají před hangárem.
„Teď už stejně na věci nic nezměníme,“ prohlásil odevzdaně Lambert, „takže se pánové poroučím.“ „Jen jsem zvědav, co těm novinářům povím.
Žádné komentáře