Je třeba být ve střehu.

 

    „Ještě se dvakrát, třikrát votočte a bude to prozatím stačit,“provokoval Brent.

    „Na to se ti ani nevykašlem,“ odsekl Frank. „Přece nechceš topit celou noc? A kdo by přikládal?“

    „Hlídka osle. Myslíš, že tady můžem spát jen tak? Je vidět, že si neuvědomuješ kde jsme.“

    Frank vypadal jako zpráskaný pes, ale dlouho mu to nevydrželo. Ještě než se rozhoupal k odchodu, výraz rozpaků v jeho tváři  byl vystřídán těžko potlačovaným vztekem. Ovládl se však a šel pro další dávku dřeva. Hned za ním beze slova vykročil Phil. Když se vrátili, pohled na ně nevěštil nic dobrého, ale Brent dělal, jako by si ničeho nevšiml. Jakmile se setmělo, všichni jsme se uvelebili u ohně. Kolem se převalovala vůně medvědí pečínky, opékané v popelu, smíchaná s pachem kouře.Vysoké plameny rudě osvětlovaly naše postavy a jejich mihotavá záře dodávala stínům na bizarnosti.

    To vše barvitě doplňovaly vibrující  zvuky cikád a houkání nočních ptáků. Na obloze jasně svítilo tisíce hvězd. Zdály se tak blízko, že by se na ně dalo dosáhnout.   Teplý svěží vánek jemně povíval trávou a příjemně čechral naše vlasy. Mlčeli jsme, protože každý byl ponořen do svých myšlenek. Za necelé dvě hodiny byla večeře hotova. Nebylo jí mnoho, ale chutnala znamenitě. Zajídali jsme ji chlebem a někteří vydatně zapíjeli vínem. Ihned po jídle se šlo spát, rozechvěni očekáváním  co přinese další den. První dvouhodinovou hlídku si vychytrale vzal Brent, po něm měl následovat Frank, James a nakonec já. Na Phila se tuto noc „nedostalo“. Zalezl jsem se do péřového spacáku a usnul, jako když mě do vody hodí ... .

   

    Procházel jsem se po jakémsi krásném parku. Pod staletými stromy bujně rašily mladé výhony, vyrůstající z temně zeleného koberce svěží trávy. „Mr, mrr.“ Co to je ? Nechápal jsem. Že by ... . „Mr , mrrr ... . Ano, je to určitě medvěd. Ale kde je? V tom jsem si uvědomil, že ten zvuk nepochází ze sna, ale ze skutečnosti. Rázem jsem se probudil. V měsíčním světle jsem spatřil, jak se do jeskyně dere lítá šelma.

    „Medvěd,“ zařval jsem, „vstávejte, medvěd!“

    To už se ozval i jekot rukojmích, který byl ještě znásobený jejich bezmocností, protože byly opět svázané. Šelma mezitím pronikla do jeskyně. První na ráně byl Phil, který se teprve probouzel z těžkého snu. Medvěd se proti němu mocně rozehnal svou obrovitou tlapou. Jeskyní se rozlehl příšerný ryk oběti, který byl vzápětí přehlušen rachotem samopalu, který jsem potmě nahmatal. Zvíře se zapotácelo a s bolestným skřekem se zhroutilo k zemi. Rozběhl jsem se k Philovi, který bolestně sténal. Šelma mu totiž kromě jiného, svojí obrovskou vahou přilehlo obě nohy. Spojenými silami se nám však podařilo oběť vysvobodit. Na jeho nohu ale nebyl pěkný pohled, protože byla rozsápána od kyčle ke kolenu. Při vší té smůle měl však Phil přece jen trochu štěstí. Pevný spacák totiž velkou měrou ztlumil medvědí úder, jinak by následky byly ještě strašnější. Petra popadla své nádobíčko a snažila se zastavit krvácení. Větší ztráta krve by v naší situaci znamenala jistou smrt.

    „Dejte sem světlo,“ poručila,“je tady tma jako v pytli.“ Potom mu zaškrtila nohu elastickým obinadlem a krvácení za chvíli skutečně ustalo. Pak vzala láhev Whisky a podala ji nešťastníkovi. „Dej si pořádně. Bude tě to pálit jako čert .“

    Potom mu ránu vydesinfikovala po okrajích kysličníkem a v ráně ajatinem. Phil se držel statečně, ale nebylo těžké uhodnout, že trpí jako zvíře.

    „Kost je v pořádku, ale máš zpřetrhané vazy. Zkusím ti to sešít, snad to půjde.

    Phil jí díky bolesti zřejmě vůbec nevnímal. 

     „Táák, a je to. Ted’ ještě celou ránu sešíju.“

    „Nedáš mu to do dlahy? Zeptal jsem se.

    „Dám, neměj péči.Všechno má svůj čas.“

    Když byla Petra hotova, snažil jsem se Phila co nejvíce uklidnit, ale on to zřejmě příliš nepotřeboval, protože si vážnost svého zranění v těchto podmínkách naštěstí vůbec neuvědomoval. Dal jsem mu alespoň ještě pořádně loknout whisky, aby se mohl pokusit usnout.

 

    „Bude chodit ?“ Vyzvídal Brent na Petře.

    „Nevím. Necháme se překvapit. Moc šancí, asi nemá.

   Začínalo již svítat, ale nám se přesto, že jsme probděli velkou část noci spát nechtělo. Po takovém dramatu se ostatně nikdo nemohl divit. Snědli jsme něco málo vajec a zapili je poslední dávkou mléka. Já jsem svůj díl nechal pro medvídě, které si na mě začínalo pomalu zvykat. Nalil jsem mléko do láhve a z kapesníku udělal cumel. Stačilo několik okamžiků a láhev se vyprázdnila. „Chutnalo ti vid’ “, promluvil jsem k němu,“příště se ale budeš muset spokojit s něčím jiným.“ „Mlíčko už došlo.“ „Ted’ už ale musím jít. Jdu prozkoumat jeskyni, tak tady bud’ hodný.“

   Vyzbrojen baterkou, vydal jsem se na cestu. Nešlo mi totiž do hlavy, kde se vzaly bahnité nánosy před jeskyní. Medvídě se samozřejmě kolébalo za mnou, ale nechtěl jsem ho už odhánět. Prostor se zvolna zužoval a asi po padesáti krocích byl ukončen na první pohled jednolitou stěnou. Po podrobnější prohlídce jsem v ní však objevil otvor. Díra byla zpola zanesena balvany a drobnými kamínky. Na to, abych se mohl protáhnout ale zůstalo místa dostatek. Po dvou metrech ústil průchod do další jeskyně. Byla to spíše chodba široká na rozpětí paží a dlouhá kolem dvaceti metrů.Výška se nedala odhadnout, protože strop byl mimo dosah mého světelného zdroje. Na konci prostoru jsem narazil na malý potůček, jehož bahnitý břeh  však dával tušit, že se již nejednou pořádně rozvodnil. To byl nepochybně pravý zdroj všech naplavenin. Zdálo se mi až neuvěřitelné, že by taková bystřinka dokázala zatopit celou jeskyni, ale nalezené stopy hovořily jasně. Umínil jsem si, že budu mít toto nebezpečí stále na paměti. K ostražitosti mě nabádala také nepřítomnost krys a netopýrů, kteří se jinak v takovýchto prostorách hojně zdržují. Nic podstatného jsem zde již nemohl objevit, a proto jsem se začal vracet.

   V táboře zůstala jen Petra, raněný a zajatkyně.

    „Nejdřív se porafali kdo měl v noci hlídat, když sem vlez ten medvěd a pak šli na lov,“ odpověděla na můj tázavý pohled hlídačka. „Našels něco?“

    Když jsem jí pověděl a svém objevu, reagovala značně rozmrzele. „To si můžem hledat nový bydlo?!“

    „Zatím nemusíme spěchat, hlavní nebezpečí bude hrozit v období dešťů.“

    „Hej, vedeme návštěvu,“ ozvalo se náhle z  dálky.Vyšel jsem před vchod a uviděl, jak se ke mě blíží čtyři postavy. Brent, James, Frank, ale kdo je ten čtvrtý? Mám snad halucinace?    Podle vyjeveného pohledu Petry, jsem se ujistil, že se nemýlím. Skutečně byli čtyři. Když přišli blíže, dalo se již rozeznat, že neznámá postava je zajatec. Byla to žena oděná jen do pasu  a mě začalo svítat odkud pochází. Až nyní jsem si totiž uvědomil, že i v této době žili lidé. S naší civilizací měli málo společného, ale byli to  v podstatě naši pra, pra, pra rodiče.   Přiváděná dívka měla ruce spoutané za zády a z pod hustých černých vlasů jí sršely plameny nenávisti, tím silnější, čím více jí gangsteři poháněli kopanci.

 

    Vzhledově se od nás příliš na první pohled neodlišovala, jen byla poněkud robustnější, než bylo u mých současnic běžné. Potkat ji oblečenou a upravenou na ulici třeba v Mnichově,  tak bych si docela určitě ničeho nezvyklého nevšiml. Mezitím došla čtveřice až k nám.

  „Padej,“ postrčil nebohou dívku Frank.                                                             

  Chudák domorodka se s žuchnutím svalila na zem.

 „Postarej se o ni,“ kývl Brent na Petru,“ bude ti pomáhat.“

 „Pomáhat? A s čím. Dyť nic neumí. Bude mi jenom překážet,“ vztekala se Petra.

    „Snad jí něco naučíš, ne,“ zavrčel nevrle velitel.

    „Dobře jak chceš,“ naoko klidně odvětila Petra,“ale až budeš muset jíst nějakou šlichtu, tak nenaříkej.“ To už Brent poslouchal jen na půl ucha.  Byl spokojen, že se Petra podřídila a víc se o ni nestaral.

   

    Potom se všichni chlapi sesedli u ohniště. Byl tu i Phil, kterého jsme přenesli z jeskyně. Slova se chopil Brent. Mluvil hlavně ke mě a k Philovi.

    „Jak víte, hned ráno jsme vyrazili na lov. Vydali jsme se po hřebenu směrem k tamhleté hoře,“ a ukázal na zalesněný vrch se skalnatou špicí, vzdálený vzdušnou čarou několik kilometrů. „Celou cestu jsme kromě ptáků a myší neviděli nic, co by stálo na ránu.“

    Bodejť, pomyslel jsem si, většina zvěře se přece odjakživa zdržuje v údolí a ne na ošlehaných a skalnatých hřebenech.

    „Tak jsme došli až k tomu vrcholu a vlezli do lesa. Nebylo v něm nic zvláštního. Samé borovice a všude hustý křoví. Prodírali jsme se jím hezkých pár minut, když jsme zaslechli podezřelý kvikot. Vydali jsme se za těmi zvuky. Netrvalo dlouho a les se před námi rozestoupil do stran a my stanuli na malé mýtině. Po ní pobíhalo stádo asi patnácti divočáků. Neviděli nás a zřejmě ani necítili. Prasata klidně pobíhali po pasece a spokojeně pochrochtávajíc, hledali potravu v trávě. Chvíli jsme je pozorovali a vybírali nejlepší oběť. V tom do divočáků jako když střelí. S divokým kvikotem se rozprchli do lesa. Přišlo to tak náhle, že jsme neměli ani čas vystřelit. Téměř v zápětí se na paseku vyhouplo několik postav. Byli to pochopitelně pravěký lovci.“

    Teď je to pro tebe pochopitelný, ale v první chvíli jsi měl jistě pěkně nahnáno, pomyslel jsem si. Trochu mě však překvapilo, jak Brent mluví na svoje poměry téměř spisovně. Zřejmě si jako velitel chce hrát na inteligenta, pomyslel jsem si.

    Brent mezitím pokračoval. „Bylo jich celkem pět. Vyzbrojeni dlouhými oštěpy a někteří i kamennými sekyrami. Frank už je chtěl vodprásknout, ale včas jsem ho zadržel. Zabít jsme je mohli kdykoliv, ale takhle nás dovedli do svýho brlohu. Mezitím se jeden z lovců pokusil prasata pronásledovat, ale vrátil se s nepořízenou. S jeho návratem dal jejich náčelník pokyn  k odchodu. Chvíli sme počkali a potom se vydali za nimi. Nechtěli sme riskovat předčasné prozrazení, ale když už sme se za nima chtěli vydat, nebylo po nich ani vidu ani slechu. Zmizeli jako duchové. Snažili sme se najít aspoň nějakou stopu, ale všechno bylo marný. Už sme se chtěli vrátit, když ozval nějaký vřískot. James, kterej byl v tom směru nejblíž nám za chvílí dal znamení, abysme byli potichu.“

    „Povídej zase chvíli ty,“ obrátil se velitel na Jamese, „mě už vyschlo v puse.“

    „Fajn,“ souhlasil oslovený. „Když jsem dával znamení, byl jsem právě na okraji fešnýho údolí, kterým  protýkala říčka, která se v jednom místě rozšiřovala do malýho jezera. V protějším svahu, na úpatí příkrýho kopce se černal otvor jeskyně. V řece i v jezeře se čvachtaly malý děti pralidí. Křičely, cákaly a řehtaly se, že je bylo slyšet široko daleko. Vůbec byly stejný jako děti u nás. Několik pralidí bylo před jeskyní a ostatní zřejmě na lovu, protože jsem neviděl žádné muže. Brent s Frankem byli za chvíli u mě a pozorovali je se mnou. Dívka, která hlídala děti se viditelně nudila. Chvíli postávala, chvíli posedávala, chvíli čvachtala nohy ve vodě. Nakonec to nevydržela a s plesknutím skočila do vody a plavala na druhý břeh. Když vylezla z vody na naší straně, vydala se k lesu přímo k nám. Kousek ode mě se zastavila, aby se namlsala malin. Ve svém kmeni musela patřit mezi uznávané krásky. I nám se docela líbila. Nemám pravdu Brente?“ zašklebil se na něj.

     „Nech si ty keci a pokračuj,“ nevlídně zavrčel šéf.

     „Tak tedy jedu dál. Dívka se nořila stále hloub a hloub do lesa. To byla chvíle pro Brenta. Neslyšně se k ní přiblížil a ve skoku ji omráčil ranou do hlavy. Dívka se bezvládně sesula do mechu. Když jsme si ji mohli v klidu prohlídnout, ještě více se v nás utvrdil dojem o její kráse. Byla ještě velmi mladá. Zřejmě se mezi dospělé začala počítat teprve nedávno. Měla statnou, ale pružnou postavu. Celému tělu vévodila dvojice pevných těžkých prsů. Její krásu ještě umocňovala kštice dlouhých havraních vlasů. Největší zalíbení v ní však nalezl Brent.                                                             

    Právě proto jsme ji museli odtáhnout až sem.“

    „Moc ti to kecá,“ nakvašeně se ozval jmenovaný,“neříkej, že vám to bylo proti mysli.“

    „Ale jo, třeba se hodí,“ zachechtal se Frank,“nehte už těch hádek a pojďte se najíst. „Petro“,  zvolal. „co je s tím jídlem?“ „Jistě jste opět připravili nějakou lahůdku.“

    

    Netrvalo dlouho a Jitka s Lenkou přinášely na plátky nakrájenou uzenou kýtu se suchary. Jídlo jsme vydatně zapili pivem. Vzhledem k tomu, že se na všech začala projevovat únava z probdělé noci, šli jsme spát. První hlídka připadla na mě. Zbytek dne ani v noci se nic zajímavého nestalo.

 

    Brzy ráno mě vzbudilo švitoření ptáků. Nadechl jsem se čistého svěžího vzduchu a vyšel do prozářeného jitra. Hlídku měl poklimbávající James. Najednou však vyskočil a vytřeštil oči směrem k lesu. Zadíval jsem se stejným směrem. Z lesa vystupovalo několik tajemných postav. V zápětí jsem si uvědomil, že to budou lovci z kmene unesené dívky. I domorodci obezřetně postupovali po stopě k jeskyni. Bylo pravděpodobné, že nás ještě nespatřili.   Schovali jsme se tedy do nitra příbytku. Já jsem strážil a James vzbudil ostatní.

    Teroristé si vzali k ruce samopaly zatímco já jsem se vzhledem k tomu nepovažoval za nutné ozbrojovat. Lovci se mezitím přiblížili na vzdálenost sotva sto metrů. Vůbec bylo trestuhodné, že jsme si neuvědomili, jak snadno můžeme být objeveni. V případě gangsterů to nebylo nic zvláštního. Neměli s přírodou vlastně nikdy nic společného, ale u mě, který jsem strávil tolik měsíců v lůně liduprázdné přírody, kde jsem se mohl spolehnout jen sám na sebe? Kolik divé zvěře jsem dokázal vystopovat a tady mě překvapí, že nás objeví lidé, kteří se stopařskému umění učí již od nejútlejšího věku. Toto umění pro ně bylo často otázkou života a smrti, a proto bylo zcela pochopitelné, že ho ovládali podstatně lépe než já. Tím pádem mi mělo být nad Slunce jasnější, že budeme objeveni. Bohužel nebylo. Ještě štěstí, že jsme nebyli překvapeni ve spánku. Potom by s námi bylo zle. Žádný kmen si jistě nenechá ukrást svou ženu.

     Lovci se již přiblížili natolik, že bylo možno rozeznat jejich napjaté rysy v obličeji. Oděni byli podobně jako dívka, do jakýchsi suknic z kůží, jejichž původ jsem při nejlepší vůli nedokázal určit. Pouze jejich vůdce byl přepásán kůží kočkovité šelmy. Každému visel na krku náhrdelník z různých zubů a drápů. Náčelníkovi se na hrudi houpal, zavěšený na proužku kůže, žlutý kamínek vejčitého tvaru. Na první pohled vypadal jako zlatý a jak jsem si později ověřil, nejen vypadal. Ozbrojeni byli jen lehkými oštěpy s kamennými hroty. Pro nás za této situace neznamenali žádné nebezpečí. Přesto však Brent neváhal a vypálil na ně krátkou dávku. Zasáhl stopaře, který se plížil několik metrů před ostatními. Jeho bolestný řev v zápětí zanikl ve zděšeném jekotu jeho spolubojovníků. Bezprostředně po výstřelu jsme se domorodcům ukázali. Výsledek mě příliš nepřekvapil. Všichni čtyři lovci včetně náčelníka padli na kolena jako podťatí. Hlavy pokorně sklonili až k zemi. Kdyby vstup do jeskyně nebyl tak vysoko nad terénem, zcela by nám zmizeli ve vysoké trávě. Jejich vyděšení se ještě prohloubilo, když Frank vypálil několik ran do vzduchu.

    „Proč jsi do nich střílel,“ vyjel jsem na Brenta,“to přece vůbec nebylo nutný, nemohli nás ohrozit!“ Nechtěl jsem gangstery provokovat více než bylo zdrávo, ale pokud jsem se chtěl mezi ně napevno vetřít, musel jsem si taky občas „dupnout“, protože to je to, na co takový lidi slyší. Důležitý bylo najít tu správnou hranici, kam až budu moci zajít.

    „Jistota je jistota,“ posměšně pravil velitel.“Jsou to pěkný parchanti, když nás dokázali najít, můžou bejt schopní všeho. „Toho chlapa znám,“ ukázal na náčelníka,“ je z toho kmene jako ta holka.“ „Kdo ví, čeho jsou ti divoši schopní.Udělal jsem to dobře. Aspoň je jim od začátku jasný, s kým mají tu čest.“

    Brent se zase jednou projevil jako opravdový strašpytel. Div že jsem se nerozesmál. Smích jsem potlačoval jen s ohledem na vážnost situace a také proto, že jsem nechtěl Brenta zbytečně popudit. Je totiž velmi hloupé zbytečně si znepřátelit slabochy, kteří chtějí vypadat jako silní. Samozřejmě v zásadních věcech je ale třeba s nimi jednat s co největší rozhodností. Svým výsměchem, nebo dalšími protesty bych nikomu neprospěl a navíc bych ho určitě rozzuřil, což by mohli odnést i další lovci. Prozrazený slaboch kolem sebe kope hlava nehlava, jako zdivočelý kůň. Než jsem dokončil tyto úvahy, byli již ostatní u zajatců.

    Ti byli roztřesení jako kluci před výpraskem. Jenom jejich náčelník nezapřel svoji vznešenost. Choval se sice také pokorně, ale bylo zřejmé, že není zdaleka tak vystrašen jako ostatní. V jeho pohybech bylo něco, řekl bych přímo aristokratického. Přesto, že se ocitl v situaci, která pro něj musela být naprosto nepochopitelná, dokázal si udržet určitou důstojnost, kterou se nápadně odlišoval od svých druhů. Lovci nás zřejmě považovali za nějaké bohy, kteří sestoupili na zem.

    „Předvedeme jim malý představení,“ zachechtal se Frank a vyhodil plechovku od piva do vzduchu a prostřílel ji jako řešeto. Při výstřelech se domorodci opět zhroutili k zemi a něco pro nás nesrozumitelného vykřikovali. Gangsteři z toho měli ohromnou radost a řehtali se, až jim slzy prýštili z očí. Mě to však příliš veselé nepřipadalo. Vysmívat se někomu, nad nímž jsme měli převahu jen díky zbraním neodpovídalo mé povaze. Stačilo, abychom přišli o střelivo a neměli bychom žádnou šanci na přežití. Zdejší člověk tu musel přežít jen  díky vlastním silám bez pomoci jakékoliv spásonosné techniky. Právě proto jsem cítil, že si ode mne zasluhují spíše obdiv než výsměch.

    Petra, která celou událost sledovala z povzdálí, právě odběhla na pokyn šéfa pro „Pračku“. Tak jsme unesenou dívku mezitím nazvali. Brent posunkovou řečí naznačil, že od nynějška patří nám. Zdálo se, že lovci porozuměli a naopak vypadali, jako by jim to udělalo radost. Pračka se ani nepokusila se svými druhy dorozumět. Byla jen bezmocnou hračkou v rukou nemilosrdných trýznitelů. Viděla své muže na kolenou a poznala, že nemá žádnou naději na vysvobození.

    „Co s nimi uděláme,“ zeptal se Frank a domníval se, že může dostat jen jednu odpověď. „Já bych je pustil,“ ozval se znenadání Phil. „Vidí v nás asi nějaké božstvo nebo co. Proto si myslím, že nám uškodit nemůžou a později by se jejich oddanost mohla k něčemu hodit.

    “Já mám stejný názor,“ připojil jsem se horlivě. “Nezapomínejme na fakt, že takový kmen má jistě ještě mnoho bojovníků, kteří se nepochybně vydají po stopách svých druhů, pokud se včas nevrátí.“

     „ Z toho si moc nedělám,“ naparoval se Frank.“ Co by nám mohli udělat?“

    „Za normální situace nic, ale co když nás nějak překvapí. Nebo se budou skrývat a útočit ze zálohy?“ „Neměli bychom pak chvíli klidu a to by nebylo nijak příjemné. Právě proto plně podporuju Philovu myšlenku.“

     James se tvářil jako by se ho to netýkalo a nijak se nevyjádřil. Rozhodující slovo měl však Brent. K překvapení všech přítomných se přiklonil k mírnějšímu návrhu. Tím bylo rozhodnuto a lovci byli prozatím zachráněni. Ale kdo ví na jak dlouho. Posunky jsem jim ukázal, že se mohou vrátit domů. Na okamžik zrozpačitěli, protože nevěděli co po nich chci. Ukázal jsem tedy nejdříve na ně a potom několikrát směrem, ve kterém jsem tušil jejich jeskyni. Když mě konečně pochopili, objevila se v jejich tvářích velká úleva.   Domorodci se nejdříve pomalu, ale potom čím dál tím rychleji vzdalovali od našeho příbytku. Zanedlouho zmizeli v lese.