Otrokáři

   

 

    Po dobrém obědě  se Brent rozhodl, že přistoupíme k výběru rukojmích. Ještě než se vůbec začalo, zabral si pro sebe Pračku a Renatu. Na Frankovi a Jamesovi protesty odpověděl jenom mávnutím ruky a zamumlal něco v tom smyslu, že je velitel a musí mít taky nějaké výhody. Oba nespokojenci se po chvíli uklidnili a mohlo se v „aukci“ pokračovat.

    Frank si celkem podle předpokladů vybral Martinu, se kterou měl již co do činění. Potom byla dána možnost volby mě. Původně jsem se chtěl tomuto pro děvčata tak ponižujícímu aktu vyhnout, ale když jsem viděl úpěnlivý a prosebný pohled, který na mě upírala Lenka, nemohl jsem jí nevyhovět a vybral jsem si ji. Zřejmě se rozhodla ze dvou zel zvolit menší. Byl jsem rád, že mi důvěřuje o něco více než gangsterům. V duchu jsem si přísahal, že svého rozhodnutí nebude litovat. Na Jamese tedy zbyla už jen kyprá Jitka. Předem bylo totiž jasné, že Petra se bude starat o Phila. Musím ještě poznamenat, že teroristka nejevila z tohoto rozhodnutí velkou radost. Nakonec se však podrobila. Stejně by jí asi nic jiného nezbylo, protože při její nesnesitelné povaze by si jí těžko někdo vybral.

     Na závěr „aukce“ promluvil Brent. „Každá z vybraných žen bude bezvýhradně poslouchat svého pána. A pochopitelně také mě. Za to, co žena udělá ponese odpovědnost nejen ona, ale i její pán.“Přitom se podíval na mě, jakoby chtěl říci, „to platí zvláště pro tebe.“ Potom pokračoval dále. „Když někdo z vás svou ženu ztratí, bude si pak muset vystačit sám. Jinou dostat nemůže, protože všechny budou vobsazený.“

 

    To byl konec jeho nezvykle dlouhého projevu, který stejně nikdo příliš neposlouchal. Teroristé se zabývali svými novými „hračkami“ a dívky z toho všeho byly tak vyděšeny, že jim nějaké proslovy byly lhostejné.

    Nejlépe ze všech si rozuměl Frank s černovlasou Martinou (27 let). Vypadali oba tak spokojeně, jako by se vyvolili z tisíců. Zvláště mužská část páru musela být přímo nadšena. Martina měla štíhlou, nikoliv však hubenou postavu. Z krátké kožené sukénky jí vykukovaly dlouhé snědé nohy a pod žlutým tričkem se smyslně rýsovala dvojice pevných dívčích ňader. Živě zelenavé oči, blýskající se mezi hustými prameny vlasů, které jí spadaly až k hýždím, dodávaly pěkné tvářičce jakýsi šelmovsky divoký výraz.Vůbec se mi zdálo, že se Martina ze všech děvčat nejlépe přizpůsobila nové situaci. Zřejmě si s nějakými výčitkami svědomí před ostatními dívkami nedělala starosti a bylo pro ni nejdůležitější, že se bude mít sama dobře.

    James s Jitkou (29) byli také v rámci možností docela spokojeni. James měl nejraději takové „věstonické typy“, jaký představovala právě jeho nová partnerka. Jitčině postavě navíc vévodila hezká tvář a krásné blonďaté vlasy a to bylo víc než si mohl ošklivec James přát. Na druhé straně Jitka asi tolik spokojena nebyla, ale jistě si uvědomovala, že mohla dopadnout mnohem hůř, kdyby se dostala do spárů například Brenta, nebo Franka.

    Nejnešťastnější však byla Renata (23). Brent nevynikal žádnou krásou a s jeho duševní vizáží to bylo ještě podstatně horší. Nebohá dívka dobře věděla, že od něj nemůže čekat řádné ohledy. Musela se připravit na to nejhorší. Naopak Brent zářil spokojeností, že se mu podařilo bez problémů prosadit svůj záměr. Ideálem pro něj byly dívky plných postav, velkých těžkých prsů a dlouhých havraních vlasů. Přitom ale nesměly být při těle. Tyto ideály obě nešťastné dívky beze zbytku splňovaly. V Pračce navíc získal velitel oddaného obdivovatele, kterého každý slaboch potřebuje k pozdvihnutí sebevědomí. Pračka v nás totiž stále viděla nějaké božstvo. Správně vycítila, že se Brentovi ostatní podřizují a proto z toho vyvodila, že je to objekt hodný jejího největšího uctívání.

    Nyní mi zbývá popsat ještě pocity své a mojí druhé polovičky. Lenka (24), alespoň mi to tak připadalo, přímo zářila štěstím. Já jsem si také musel přiznat, že ani mě moje vlastně vynucená volba příliš neroztrpčila. Lenka sice neměla nijak zvláštní fyzické proporce, ale zato se mohla pochlubit pěknou útlou postavu, spíše dívčí než ženskou. Pohledný obličejík ověnčovaly na ramena spadající kaštanové vlasy. Celým svým zjevem ve mě vzbuzovala jakési vnitřní rozechvění. Byla to něha, která se bála propuknout, ale která si přála být opětována. V očích měla takovou odzbrojující bezbrannost a plachost, že se mi kolem srdce rozlévalo krásné měkké teplo z toho, že je to teď moje dívka a že jsem ji zachránil před tou zdivočelou zvěří. Kdybych mohl, hned bych ji sevřel v radostném objetí. Musel jsem se však ovládat, abych nedal před ostatními najevo žádný cit, protože v jejich očích by to byla slabost a tím by se má pozice zhoršila. V duchu jsem si ale přísahal, že Lence nesmí nikdo zkřivit ani vlas na hlavě a za to jsem byl ochoten podstoupit jakoukoliv oběť. I kdyby mě to mělo stát život, musím to něžné stvoření s hlasem rovnajícím se pohlazení motýlích křídel, uchránit před všemi nebezpečími.

 

     Po rozdělení žen jsme si s Lenkou zabrali společné místo v zadní části jeskyně, abychom nebyli tak na očích. Sedli jsme si na zem a zády se opřeli o stěnu. Mlčeli jsme. Lenka mě po očku pozorovala a čekala až prolomím tíživou atmosféru ticha. Mě však do řeči nebylo a raději jsem pozoroval, co dělají ostatní. Brent se právě rozhodl, že si „vyzkouší“ svou novou ženu. 

     Popadl neurvale Renatu za ruku a vlekl ji ven z jeskyně do nedalekého křoví. Nádherná brunetka s dvojčátky nadměrně vyvinutých prsů, které se volně vzdouvaly nedostatečně ukryté pod bílým tričkem, jistě vzbuzovala v Brentovi ty nejchlípnější chtíče. To už se v hloubi křovisek začal rozvíjet boj, ve kterém byl předem znám vítěz i poražený. Když se ozval praskot trhaných svršků Renatina oděvu, už jsem to nevydržel a vrhl se k východu, abych pomohl trpící dívce. Naběhl jsem však přímo na Frankův samopal. Bylo mi jasné, že kdybych jen pohnul prstem, s velkou chutí by mi můj protivník nasypal trochu olova do břicha. Frank mě totiž nesnášel evidentně ze všech nejvíc. Nezbylo mi nic jiného, než trpně vyslechnout závěr smutné scény.  

 

    Renata už hrubé síle zcela podlehla a ozývalo se jen její bolestné naříkání smíšené se zvířecím funěním „našeho velitele“. Za chvíli se zpocený Brent vydrápal z křoví. Tvářil se jakoby zvítězil nad mistrem světa ve volném stylu. Znásilněná se zatím neobjevovala. Chtěl jsem se za ní jít podívat, ale v zápětí jsem si uvědomil, že bych ji přivedl do ještě trapnější situace. Trvalo to hodnou chvíli než se zničená dívka vypotácela. Měla na sobě již jen sukýnku. Její tílko zůstalo roztrhané v křoví. Po celém těle měla podlitiny a škrábance. Po zrudlých tvářích jí stékaly slzy jako hrachy. Se vzlykotem, neuměle se snažíc zakrýt svou nahotu, vběhla do jeskyně. Lenka jí podala svůj svetr a konejšila ji v náručí.

  

    Při pohledu na ně se ale těžko dalo poznat, kdo je konejšící a kdo konejšený. Seděli u stěn v objetí a obě tiše naříkaly. Také Jitka byla z uplynulých okamžiků vyděšená, ale ovládala se o něco lépe. Naopak s Martinou to na první pohled vůbec nepohnulo. Doufal jsem však, že to je jen maska a že s Renatou vnitřně soucítí. Snažil jsem se na tu nechutnou událost co nejrychleji zapomenout, ale pevně jsem si umínil, že Brent bude svého jednání jednou litovat.  Abych přišel na jiné myšlenky, vzal jsem si pušku a vyšel před jeskyni. Chtěl jsem se trochu projít lesem. Sotva jsem urazil pár kroků, dohnala mě Lenka.

     „Můžu jí s tebou,“ vyhrkla ze sebe zadýchaně. V první chvíli jsem chtěl odmítnout, ale potom mě napadlo, že by mohla dopadnout podobně jako Renata a proto jsem ji raději vzal. Když jsme se ponořili do lesa, vzala mě dívka za ruku a donutila zastavit.

     „Děkuji ti, že jsi mi pomohl. Kdybych se dostala do spárů toho zvířete, tak bych asi zešílela. Budu Ti nadosmrti vděčná. Udělám cokoli co budeš chtít. Budu tvoje služka, žena, nebo otrokyně. Záleží jenom na tobě, co si  budeš přát.“

    Takovou záplavu díků a pokory jsem  nečekal. Bylo mi to dost nepříjemné, vidět někoho takhle na kolenou. Dvojnásob nemilé to bylo v případě ženy, ke které jsem možná počínal cítit lásku. Proto jsem se rozhodl, že Lence co nejrychleji pomohu uniknout z této situace.

    „Vůbec mi nemusíš děkovat,“ odvětil jsem s úsměvem.“ Spíše já ti mohu být vděčný, že jsem získal takovou přítelkyni a že mi projevuješ takovou důvěru. Vždyť mě vůbec neznáš. Kde bereš tu jistotu, že nebudu ze všech nejhorší.“

    „Prostě ti věřím a to stačí. Vím, že mě nezklameš. Tvoje oči mi hned poprvé řekly, že mezi ty vrahy vůbec nepatříš.“

    „Víš co? Necháme to na jindy,“ přerušil jsem vodopád jejích slov. Vzal jsem ji za ruku a pokračovali jsme do hloubi lesa. Šlo se nám již mnohem lépe, protože počáteční napětí, které mezi námi panovalo, bylo již ten tam. K dobré náladě přispíval i fakt, že hrubost a násilí, kterých jsme si za poslední dny užili až nad hlavu, byly natolik vzdáleny, že jsme měli před sebou alespoň několik hodin klidu. Výskali jsme a skotačili jako malé děti, které se po dlouhé nemoci mohou zase volně proběhnout. V tu chvíli mi bylo opravdu krásně. Začínal jsem tušit, že nový vztah bude pro mě znamenat víc než moje dosavadní románky se ženami. Chtěl jsem také věřit, že Lenka pociťuje podobnou náklonnost ke mě. Doufal jsem, že její chování nepramení jenom ze strachu před ostatními, ale z citu podobné vřelosti jako byl můj.

   

    Les postupně zhoustl natolik, že se jím dalo jen velmi těžce jít. Naštěstí jsme záhy objevili pěšinu, která byla vyšlapaná zřejmě nějakou větší zvěří. Byla široká natolik, že jsme mohli jít vedle sebe. Šli jsme mlčky, ale bylo mi tak krásně, jako ještě nikdy s žádnou ženou. Nikdy jsem si nepomyslel, že beze slov lze tolik říci.

    „Můžu se tě na něco zeptat?“ přerušila dívka  mlčení .

    „Jistě. Pokud to bude v mých silách, rád ti odpovím.“

    „Jak si ti vrahouni vynutili vydání stroje času?“

    „Tvrdili, že se zmocnili přístroje na ovládání počasí a že způsobili katastrofu v Itálii.“ „A všichni jim uvěřili.“

    „Takže to byl podvod?“ podivila se Lenka.

    „To je právě ta ironie osudu. Jak mi včera říkal Brent, tak se oni se jenom dostali k informacím, které tuto tragédii předvídaly. Jeden vědec, žijící odříznut od světa vysoko v Alpách, totiž sestavil počítačový program, který tak přesné předpovědi umožňoval. Nikdo mu však nechtěl věřit, protože takových  pokusů již zažilo lidstvo mnoho a nikdy z toho nic nebylo. Považovali nešťastného vědce za blázna, nebo přinejmenším za podivína. Zoufalému starci nebyla dána ani možnost, aby se hájil. S ním se náhodou seznámil Brent, která se v pustách skalách skrýval před spravedlností. Nedalo mu mnoho práce, vyzvědět od vynálezce několik předpovědí, které se postupně všechny beze zbytku vyplnily. Když se dozvěděl jaká hrůza se chystá na Apeninský poloostrov, rozhodl se, že toho využije ve svůj prospěch.   Nejdříve ho napadlo, žádat nějaký tučný obnos, který by ho zajistil do konce života, ale potom si to rozmyslel. Věděl, že bezpečnostní složky po něm půjdou, dokud ho nedopadnou a i kdyby jim stále unikal, nemohl by být nikdy úplně klidný. Celý zbytek života by prožil jako štvanec.

     Proto, když se čirou náhodou dozvěděl od německého turisty, byl to mimo jiné můj blízký spolupracovník, jaký stroj pracuje ve prospěch závodu, pochopil, že to je to pravé co potřebuje. Spojil se ještě s několika svými kumpány, které jsi mohla poznat, a pak už pro ně nebylo velkým problémem dosáhnout svého cíle. To je celý příběh. Když jsem se to dozvěděl, myslel jsem, že to nepřežiju. Jsem tady totiž hlavně proto, aby teroristé nemohli s přístrojem na počasí napáchat ještě více škod. Nechal jsem se přemluvit, protože jsem byl jediný pilot, který uměl řídit stroj na cestu časem.

    „Já hned věděla, že nejsi žádný vrah.“ „Ale jak je možné, že nás lidstvo jen tak nechalo na pospas takovým zabijákům, aniž by si ověřili co mají skutečně v rukou?“

    „To nebylo tak jednoduché. V naší době vznikalo tehdy velké množství vynálezů a objevů a bylo velmi těžké ihned určit, který je opravdový a který je jen výplod chorého mozku. Některé objevy musely čekat řady týdnů na své ověření a některé zapadly docela. To se také stalo s výtvorem švýcarského vědce. Poté když teroristé přesně předpověděli tragédii na Apeninách, nezbylo světové radě mnoho času na ověřování jejich výhrůžek. S tím právě gangsteři počítali a dokonale jim to vyšlo. Světová rada měla čas sotva na to, aby objevila stroj, který byl požadován. Potom se z obavy před dalšími katastrofami rozhodli kapitulovat. Volili ze dvou zel to menší. Já se jim ani nedivím. V jejich situaci bych pravděpodobně jednal stejně.“

    „Máš asi pravdu, ale je to hrozné, že při troše štěstí jsme tady vůbec nemuseli být a mohli jsme si v klidu žít. Chudáci rodiče, teď se jistě už dověděli o mém únosu. To bude jejich smrt. Měli jenom mě.“ „A kam se vlastně ti teroristi chtěli dostat?“

    „Jak to myslíš,“ nechápal jsem nejdříve.

    „No přece do jaké doby chtěli se strojem odletět?“

     „Aha,“ pochopil jsem konečně. „Brent říkal, že někam do středověku, tak 14 až 15 století. Se svými zbraněmi by tam byli neomezenými pány a vzhledem k tomu, že lidstvo bylo již na slušném stupni vývoje, mohli si v té době žít jako v bavlnce. Nevylučovali však ani to, že by stroj využívali i k dalším cestám.“

    „Vymyšlený to měli pěkně, ale osud je spravedlivě potrestal.“ Pronesla Lenka se zlobou, kterou bych u ní nečekal.

     Přemýšlel jsem jak přivést Lenku na jiné myšlenky, když v tom jsme došli k malé jeskyni, která se nám na první pohled zamlouvala. Již se připozdívalo, ale nám se nechtělo vracet se do sídla hrůzy. Proto jsme se rozhodli, že zde přenocujeme. Na zem jsem položil medvědí kožešinu, kterou jsem prozíravě vzal s sebou. Těsně před jeskyní jsme rozdělali oheň, jednak proto, abychom si mohli ohřát konzervu, ale hlavně kvůli bezpečnosti. Doufal jsem, že nás plameny ochrání před nevítanými návštěvníky.

 

    „Co si myslíte vo tom pilotovi,“ ptal se Frank mužské části teroristů, kteří se večer sesedli kolem ohně před jeskyní.  „Podle mě by sme si na něj měli dávat pořádnej pozor.“

    „Nech ho na pokoji,“ zavrčel Brent. „Bude nám ještě užitečnej. Nevím co proti němu pořád máš?!“ „Já ho sice taky moc nemusím, ale jak vidíš, dokáže si tady poradit mnohem líp než my všichni dohromady. Až nás naučí co umí, můžem se ho i zbavit, když to bude nutný, ale do tý doby se s nim snaž vycházet. Nechci řešit nějaký zbytečný „strkanice.“

    Frank se rozhlédl po Philovi a Jamesovi, zda ho nepodpoří, ale když viděl jejich lhostejné obličeje, oponoval sám.

    „Co proti němu mám, co proti němu mám. Prostě mu nevěřím. Pohybuje se tu jako by byl jeden z nás. Tak mu aspoň seber tu jeho blbou pušku!“

    „To by asi nebylo dvakrát rozumný,“ zapojil se do hovoru Phil. „Já myslím, že se Petr docela snaží aby mezi nás zapadl.

    Brent jen pokýval hlavou a tázavě se podíval na Jamese.

    „A co si myslíš ty?“ Zeptal se ho.

    „Mě je to fuk,“ odvětil dotázaný, „ pro mě za mě to nechte tak jak to je.“

    „Tak vidíš Frankie,“ triumfoval velitel, „jsi sám.“

    „Jak sám,“ nechtěl se Frank vzdát. „Eště neřekla svoje Petra.“

    Dotčená se právě blížila od nedalekého potoka, kde se byla umýt.

    „Co sem zase neřekla?“

    „Chceme znát tvůj názor na toho pilota,“ pomohl jí Frank.

    „Názor, názor,“ dávala si na čas s odpovědí. „Zatim nevím. Může bejt dobrej a nebo taky ne. Já bych počkala jak se vybarví. Když si na něj budem dávat bacha, tak se nemůže nic stát.

    „Jasně! Moje řeč.“ Shrnul debatu Brent. „Necháme všechno jak to je, ale budem ve střehu.“

    Když jsme dojedli, byla téměř tma. Přiložil jsem pořádně na oheň, aby vydržel co nejdéle. Uložili jsme se na improvizované lůžko, ale nespali jsme. To, co jsem prožil, zůstane ve mě navždy zapsáno nesmazatelným písmem. Byla to noc plná citu a vroucí něhy. Splynutí dvou těl a duší, vybičované do šílených extází, které skončily nejen totálním fyzickým vyčerpáním, ale takovou duševní svěžestí, že bych to nikdy neočekával. To byla stručná charakteristika mých pocitů. Stručná a velmi nedokonalá, protože něco takového se slovy dost dobře nedá popsat.   

    Usínali jsme až když začínalo svítat. Spali jsme dlouho a tvrdě a zdáli se nám sladké sny. Slunce již stálo vysoko na obloze a já se teprve probíral. Lenka dokonce ještě spala. Když jsem se dosyta nadýchal čerstvého vzduchu začal jsem pociťovat palčivou žízeň. Sešel jsem k blízkému potůčku, ponořil do něj hlavu a hltavě polykal chladnou a velmi chutnou vodu. Jak jsem zahnal žízeň, tak se místo ní se ozval hlad. Vrátil jsem se proto do jeskyně,

kde měla Lenka stále ještě půlnoc, vzal si pušku a tornu a vydal se do lůna neznámého pralesa.

    

    Šel jsem již několik desítek minut, ale nějakou vhodnou kořist ne a ne objevit. Po lovné zvěři ani památky a nikde nebylo vidět ani žádné tropické či subtropické ovoce. Málem bych se již vydal jiným směrem, když jsem zaslechl zpoza hustého křoví křik nějakého ptactva. Opatrně jsem se proplížil křovinami a otevřel se mi čarokrásný pohled na malé jezírko.

 

    Všude kolem byla spousta teplomilných květin, pestrobarevných křovin a mohutných krásně rostlých stromů. Na okamžik jsem úplně zapomněl, proč jsem zde. Ale hlad mě naštěstí včas upozornil, jaké mám povinnosti.  Na hladině jezírka plavalo několik divokých kachen. Jednu zvlášť tučnou jsem si vyhlédl. Vzhledem k tomu, že jsem měl jenom kulovnici, musel jsem pečlivě zamířit. Na vzdálenost sotva dvaceti metrů to pro mě ale nebyl problém. Po výstřelu se ptáci rozprchli na všechny strany. Na hladině zůstala jen má oběť. Nebyl na ní příliš vábný pohled. Díky ráži své zbraně jsem jí totiž ustřelil hlavu, což však nebylo podstatné. Hlavě, že máme co jíst.

    Vzal jsem kořist a spěchal ke své družce. Byl jsem pryč už dost dlouho a bál jsem se, aby Lenka, až se probudí, nepropadla panice. Vrátil jsem se právě když se dívka probouzela.

     „Už jsem myslel, že se ani neprobudíš. Spalo se ti dobře?“  Zeptal jsem se.

     „ Spalo,“ přisvědčila, „Je mi úplně nádherně. Nejradši bych se k ostatním nevrátila.“

     „To bohužel zatím nejde,“ musel jsem ji zklamat,“ ale můžu ti slíbit, že nebude dlouho trvat a budeš svobodná.“

    „Jenom já, jak to myslíš?“ Podivila se.

    „Špatně jsem se vyjádřil. Oba budeme svobodní a s námi i ostatní holky, jestli budou chtít,“

    „Myslíš to vážně?“ Ožila dívka. „To by byla nádhera. Už se nemůžu dočkat.“

    „Dočkáš se dočkáš.Ale nejdřív se musíme pořádně najíst.“

    „To se lehce řekne, ale čeho,“ zoufala si dívka.

     Podal jsem jí svou tornu s kachnou a plody podobnými jablkům, které jsem setřásl ze stromu na zpáteční cestě. Nakonec jsme se prozatím spokojili jenom s ovocem, které mělo chuť něco mezi jablkem a hruškou a ptáka nechali na pozdější dobu. Po jídle jsem se rozvalil v chladivém stínu skály. Když si moje nohy trochu odpočinuly, navrhl jsem Lence prodloužení našeho výletu.   S nadšením souhlasila. Sbalil jsme věci a pomalu se vydali směrem do údolí.

 

    Brzy se před námi objevila zvířecí stezka, po které jsme potom pokračovali. Nad hlavou štěbetali ptáci, v chladivém stínu staletých stromů bzučela nespočetná hejna neznámého hmyzu. V příjemném vánku, který vanul z údolí, se nám šlo docela dobře a ani mi nevadila vysoká vlhkost vzduchu. Po necelé hodině procházkové chůze jsme uslyšeli slabý hukot. Zněl ze směru, kterým vedla pěšina. Za chvíli již bylo jasné z čeho pochází. Dunění způsobovala horská bystřina, nebo lépe řečeno menší řeka.

    V následujícím okamžiku se les před námi rozestoupil docela a my stanuli na břehu malého přírodního jezírka, do kterého s duněním padala z výšky několika metrů křištálová voda. Ve svém letu se tříštila o četné výstupky čnící ze skály a vytvářela tak nádherný bílý závoj.

                                                                        

     Na druhé straně  říčka již pokojně a ukázněně jezírko opouštěla. Samotná nádrž byla velká asi dvacet krát dvacet metrů. Z větší části byla prosluněná. U hladiny se každou  chvíli zablyštěla stříbrná těla hbitých pstruhů. Tůňka přímo vybízela k návštěvě. Svlékli jsme se a s rozkoší se ponořili do chladivých vlnek. Pro nás, kteří jsme byli zvyklí jen na přeplněné bazény našich měst nebo v lepším případě na znečištěné pláže moří, to byl přímo úchvatný pocit.

    Přestože kolem zpívali ptáci, bzučel hmyz a zurčel vodopád, bylo tady ve srovnání s tím na co jsem byl zvyklý, božské ticho. Ty zvuky byla jen kulisa, které ticho ještě více umocňovaly. Otočil jsem se na znak a nechal se kolébat na hladině. Krásné prostředí, únava minulých dní a téměř pravidelné pohupování hladiny způsobily, že jsem se úplně uvolnil a přestal vnímat realitu.

 

     Tím více jsem se vyděsil, když pohodu přerušil srdceryvný výkřik. Byla to Lenka. Podíval jsem se směrem, kam zírala s vytřeštěnýma očima a div jsem nezajel pod hladinu. Na břehu, kde jsme měli věci, teď cenila zuby obrovská šelma. Na první pohled vypadala jako kříženec mezi americkou pumou a jaguárem. Byla však mnohem větší než mě známé šelmy. Podle dvou předních tesáků bylo jasné, že se jedná o šavlozubou kočku, pravděpodobně z rodu handžárovitých.                                                         

    Přední dlouhé špičáky mi však připadaly o něco menší, než jsem si ve svých snech představoval a byly více zahnuté. Věděl jsem, že jejich hrany jsou ostré jako břitva, což těmto tvorům umožňovalo svou kořist rozpárat nebo rozříznout. Končetiny měl „náš“ dravec vysoké a silné a ocas velmi krátký. Pamatoval jsem si, že hlavní potravou těchto šelem byly velcí tlustokožci. To mě sice zčásti uklidnilo, ale ne úplně. My jsme mohli být právě ta výjimka, která potvrzuje pravidlo. Měli jsme však štěstí, že se dravci do vody zatím nechtělo. Ale přesto naše situace nebyla nijak závidění hodná, protože se šelma zatím neměla k odchodu.

    Lenka šlapala vodu v mé těsné blízkosti a jasně mi dávala najevo, že východisko budu muset najít sám. Museli jsme se co nejdříve přiblížit ke břehu, protože šlapání vody nás již začínalo unavovat. Ale kam? Přiblížit se ke břehu, kde číhal dravec? Na to nebylo ani pomyšlení. Na  protější straně  byl hluboký stín. Tam by jsme  ve studenější vodě rychle prochladli a stejně bychom museli nakonec vyhledat vhodnější místo. Napadlo mě zkusit plavat tokem říčky, ale když jsme se pohnuli tím směrem šelma okamžitě reagovala postupovala po břehu zároveň s námi. V úzkém korytě  by jsme pro ni byli snadnou kořistí. Proto jsem se tohoto plánu vzdal hned v zárodku.

    Ještě jednou jsem zrakem prozkoumal břehy a měl jsem štěstí. Všiml jsem si skalního výstupku vedle vodopádu, který byl na opačné straně než stála šelma. Přístup k němu vedl jen z vody. To byla naše jediná šance. Naznačil jsem Lence, co mám v úmyslu a zamířil ke skále. Výstupek byl necelý metr nad hladinou, ale přesto jsem měl značné problémy, než se mi podařilo po kluzké skále vylézt nahoru. Potom jsem pomohl i dívce. Plošinka byla jak připravená pro nás. Bylo na ní právě tolik místa, že jsme mohli sedět vedle sebe, pohodlně opřeni o skálu. Sluníčko do nás pražilo horkými paprsky, do ztuhlých údů se nám pomalu začal vracet život a do duší přece jen více optimismu. I kdyby se šelma nakonec odhodlala vlézt do vody, těžko se dalo předpokládat, že by vyskočila z vody přes metr vysoko. Na druhé straně jsme si nemohli výskat, protože bylo ve hvězdách, kdy šelmu čekání omrzí a propustí nás ze svých osidel. Ze zkušenosti jsem dobře věděl, jak někteří dravci dokážou být trpělivý, pokud mají naději na kořist.

     Z mého posedu jsem přes vodní tříšť na protější břeh neviděl. Když jsem chtěl šavlozubce spatřit, musel jsem se pořádně vyklonit. Zvíře se napilo a pohodlně se uvelebilo přímo na našich věcech. Snažil jsem se Lenku trochu rozptýlit, aby zapomněla na naši kritickou situaci. Do jisté míry se mi to podařilo. Velkou zásluhu na tom měl jistě i fakt, že jsme na dravce

neměli přímý výhled. Po počátečním rozpačitém povídání o ničem jsem dívce začal vyprávět příhody ze života. Za chvíli jsme se tak zapovídali, že jsme úplně zapomněli, jaké nebezpečí nám hrozí. Netrvalo dlouho a Lenka mi se spokojeným výrazem usnula na rameni. Přidržel jsem dívku a opatrně vyhlédl k našim věcem. Zvíře nehnutě odpočívalo na stejném místě. Jenom věci byly poněkud rozházené. Šelma teď vypadala,  že spí. Za chvíli i mě začala zmáhat únava. Pohodlně jsem se opřel a usnul neklidným spánkem...  .

   

    Když jsem uslyšel podezřelé šplouchání a podíval se směrem odkud přicházelo, strnul jsem hrůzou. Náš věznitel byl ve vodě a plaval přímo k nám. Z tohoto pohledu se mi naše útočiště už nezdálo zdaleka tak bezpečné jako původně. Šelma doplavala k výstupku a snažila se dostat nahoru. Po vlhké skále se jí to zpočátku nedařilo. Ale potom se zachytila drápy ve skalní rýze a už, už se chystala vyhoupnout se na výstupek. V zoufalé snaze zachránit si život jsem uchopil uvolněný kámen a právě v okamžiku, když se krve žíznivá morda objevila přímo přede mnou, jsem do ní vší silou udeřil. Dravec zřejmě s odporem nepočítal a to bylo moje štěstí, protože ztratil rovnováhu a s mohutným plesknutím se zřítil do vody. Když se kočka znovu objevila na hladině, zlostně zavrčela a zamířila ke břehu. Tam se oklepala a zmizela v lese. Zprvu se mi tomu ani nechtělo věřit, ale když se dlouho nic podezřelého nedělo, pochopil jsem, že jsme zachráněni. V mžiku jsem doplaval ke břehu a opatrně vylezl z vody. Uchopiv svoji pušku, prohledal jsem nejbližší okolí. Nikde nic. Ukolébán tímto stavem, vrátil jsem se na břeh a chystal se zavolat na spící Lenku. V tom se však za mnou ozvalo duté zavrčení. Otočil jsem se a spatřil na větvi blízkého stromu „našeho“ dravce. Právě se chystal ke skoku. Nebyl jsem schopen pohnout se z místa. Stejně by bylo na záchranu pozdě. Šelma se mocně odrazila a já ... já se probudil. Zpocený po celém těle, vlasy zježené hrůzou, ale šťastný, že to byl jen sen.

   

    Když jsem se trochu vzpamatoval, vyklonil jsem se, abych zkontroloval kočku. Bylo to podobné jako ve snu. Zmizela. Tentokrát snad doopravdy. Vzbudil jsem Lenku a plavali jsme ke břehu. Než jsem vylezl z vody, několikrát jsem pečlivě zrakem propátral okolí. Vše se zdálo v pořádku. Vrhl jsem se k pušce, odjistil ji a připravil se na obranu. Po šelmě však nebylo ani vidu ani slechu. Teprve potom jsem dal děvčeti pokyn, že může z vody vylézt také. Rychle jsme se oblékli a opatrně se vydali na zpáteční cestu. Zpočátku nás děsil každý šramot, který se ozval z hloubi lesa. Postupně v nás však uzrávalo přesvědčení, že nám již bezprostřední nebezpečí nehrozí.

    Cestou jsme se zastavili v naší jeskyňce. Kachna zmizela, zřejmě ji odnesli vlci, jejichž stop bylo kolem plno. Ostatní věcí byly rozházené, ale nic se jim nestalo. Sebrali jsme je a vydali se na cestu „domů“. Neveselá budoucnost, která na nás čekala po návratu k ostatním se odrazila na špatné náladě, která se projevila tím, že se mezi námi rozhostilo nervózní ticho. Čekal jsem, že po návratu to od Brenta pěkně slízneme, ale ukázalo se, že jsem se mýlil. Ostatní měli totiž úplně jiné starosti. Tvářili se jako na pohřbu. A nebylo to jen jako. Naše výprava zaplatila první a hned tu nejtěžší daň.

    Teroristů bylo již o jednoho míň. Bohužel právě o toho, kterému jsem to nejméně přál. Phil se v noci zřítil ze skály. Ráno našli již jen jeho divokými zvířaty ohlodanou kostru. Zřejmě ztratil naději na své vyléčení a nechtěl být ostatním na obtíž. Přesto mi bylo divné, jak Phil, který se sotva dobelhal před jeskyni, mohl ujít několik set metrů k propasti. Kdyby mu někdo pomáhal, tak by se tomu dalo věřit, ale všichni tvrdili, že o tom nic neví. A ostatně nebylo divu. Pokud by někdo přiznal, že s Philem šel, ostatním by bylo jasné, že je to s největší pravděpodobností jeho vrah. Vrah buď tím, že nemocnému umožnil spáchat sebevraždu a nebo dokonce tím, že ho sám do té propasti shodil.

    Ale kdo by chtěl Phila zabít? Snad Brent, který by ho chtěl odstranit jako zbytečnou přítěž? Nebo Frank, který se sním nedávno pohádal, když mu Phil vytýkal jeho chování k děvčatům? Ani v prvním ani v druhém případě se mi to nezdálo. Bezmocně jsem se rozhlédl po ostatních. Tragická situace se jim všem odrážela v tvářích. U takových lidí to bylo až s podivem. Původně jsem si myslel, že u nich nelze očekávat ani záblesk nějakých pozitivních citů. Tento příklad dokazuje, že nikdo není úplně špatný. I v tom nejhorším zločinci je alespoň kapka dobra.

 

    V tom jsem si všiml spokojeného pohledu Petry. Byl to jen záblesk, ale mě nemohl uniknout. Může být Petra vrah? Možné by to bylo. Mohlo mě to napadnout dřív. Petra měla přece ten nejpádnější důvod. Jí byl Phil přidělen, aby se o něj starala. Pro ni musel být jenom nepříjemnou přítěží. Při svém zranění ani nemohl uspokojit její chtíče. Když jsem se nyní nad tím vším zamýšlel, připadalo mi nad Slunce jasnější že je Petra vrah. Naopak mě zaráželo, že mě možné následky nenapadly hned v momentě, kdy byla tato dvojice nuceně spojena. Mohli se včas s Lenkou nabídnout, že se budeme o nemocného starat a nemuselo dojit  ke kruté vraždě. Mrzelo mě to tím víc, že jsem měl Phila ze všech gangsterů nejraději a viděl jsem v něm v budoucnu svého spojence. Měl prostě jen smůlu, že ho osud spojil s takovými lotry. V jádru byl možná dobrým člověkem. Nyní, když jsem si byl jist, kdo má na svědomí nevinný lidský život, přemýšlel jsem, jak svůj čin vražedkyně provedla. Zřejmě Phila pod nějakou záminkou vylákala na okraj srázu a tam ho v nestřežené chvíli svrhla do hlubin. Zauvažoval jsem, zda-li mám o svých závěrech informovat ostatní, ale nakonec jsem to zavrhl. Byly to jen mé domněnky a i kdybych měl důkazy, stejně by se teroristé postavili na stranu Petry.

    Neřekl jsem o tom ani Lence, abych ji zbytečně neděsil. Přísahal jsem si však, že si na Petru budu dávat bedlivý pozor. Nejen tato událost nasvědčovala tomu, že je opravdu ze všech nejnebezpečnější. Brent byl jen slabošský silák, Frank zase hrubý omezenec a Jamese bych přirovnal k ovci, která jde tak jak ovčák píská. Jedině Petra byla tak chytrá a zároveň krutá, že mohla být nebezpečná komukoliv. To bylo o důvod víc, abych s přípravou útěku neváhal ani okamžik.

   

    Druhý den ráno se náš život rozběhl v normálních kolejích. Všichni se tvářili, jako by se nic nestalo. Každý se snažil co nejrychleji zapomenout na minulou tragédii. Nasnídali jsme se a Frank vyrazil na lov, abychom měli něco čerstvého k obědu. V noci jsem nemohl dlouho usnout, takže jsem měl dost času promyslet plán útěku. Teď nám zbývalo jen počkat na vhodnou příležitost.

    Nemohl jsem však dlouho otálet, aby se nestalo nějaké další neštěstí. Potřebovali jsme s sebou vzít zbraně, ale zatím jsme měli jen mou pušku. Nejprve jsem přemýšlel, jak se dostat do Brentovi bedny, kde měl ukryty samopaly a munici. Byla zajištěna masívním číslicovým zámkem a kód znal jenom on. Dokonce ani jeho pravá ruka Frank ho nevěděl. Alespoň tomu vše nasvědčovalo, protože nedávno, když chtěl dotyčný munici, musel říci šéfovi, aby mu truhlu otevřel. Násilím jsme ji otevřít nemohli, protože by to hodnou chvíli trvalo a my bychom na sebe mezitím upoutali pozornost. Potom jsem si vzpomněl, že možná

dole v autě zůstala nějaká krabička s náboji. Když se sundával náklad, tak se jedna bednička se střelivem rozsypala. V tom zmatku se mohlo něco přehlédnout.

    Nelenil jsem a vydal se prověřit svou hypotézu. Lence jsem nic neřekl. Džíp jsme měli necelý kilometr od jeskyně. Přikrytý byl pevnou nepromokavou celtou, který byla zajištěna kolíky zaraženými do země. Uvolnil jsem jednu její stranu a vklouzl na zadní plošinu auta. Ve tmě jsem dotápal do příruční schránky, kde byl uložen kapesní světlomet. Jakmile jsem rozsvítil, rozbzučely se kolem mě desítky druhů  nejrozmanitějšího hmyzu. Vždy jsem pociťoval hnus z takovéto společnosti, ale nyní jsem se musel ovládnout. Záhy jsem byl odměněn. V příruční schránce, kde byl světlomet, jsem nalezl malý bubínkový revolver. Ani jsem si nevzpomínal, jak se tam dostal, ale to nebylo důležité. S novou chutí jsem začal prohledávat zbytek vozidla.

 

    Netrvalo dlouho a pod sedadlem jsem objevil krabičku s univerzálními kulovými náboji, které se hodily i do mé pušky. Ještě jsem prohledal vak, kde sice byly jen různé zbytečnosti, ale na jeho dně jsem učinil objev zcela nečekaný. Byla to krabice s tisíci náboji stejného typu jako ty předešlé. Nyní jsem měl již velmi slušnou zásobu střeliva. Žádný další objev se mi již nepodařil, a proto jsem se rozhodl k návratu. Munici jsem uschoval zpět do vaku a vše jsem uvedl do původního stavu. Potom jsem nadzvedl plachtu a seskočil na zem. V okamžiku, kdy jsem dopadl, ucítil jsem v levém lýtku prudkou bolest. Ohlédl jsem se a uviděl , jak pod vozem mizí tlustý had. Nedokázal jsem ani určit jaký je to druh. Více mě však zajímalo moje zranění. Na noze se červenaly dvě krvavé ranky.

    Bylo jasné, že jsou to stopy po jedovatých zubech. Musel jsem se co nejrychleji dostat do jeskyně. Matně jsem si vzpomínal, že jsme měli s sebou nějaké sérum, o kterém výrobce udával, že je to univerzální lék proti všem přírodním  jedům. Musel jsem jen doufat, že lék bude účinkovat i proti jedu pravěkého hada. Zaškrtil jsem si nohu nad kolenem šátkem a pomalu postupoval k jeskyni. Když mě uviděla Lenka, ihned poznala, že se něco stalo a sledovala mě pohledem plným napětí. Tedˇ jsem se jí však nemohl věnovat.

    „Dej sem lékárničku ,“ houkl jsem na Petru.

    „Nejdřív se nauč jednat s dámou, a potom můžeš něco chtít,“ kontrovala nasupeně.

    „Nemám čas na zdvořilosti. Uštkl mě had. Potřebuju sérum.

    Po těchto slovech Petra přece jen zalovila v brašně a s úšklebkem mi podala kýžený prostředek. Podle návodu na krabičce jsem si vzal jednu červenou pilulku a vydatně ji zapil vodou. Pohodlně jsem si lehl ke stěně a čekal, jestli lék zabere. Zatím jsem nepociťoval žádné příznaky otravy, což mi dodávalo na odvaze. 

    Lence jsem musel stručně vysvětlit, co se mi stalo. Zamlčel jsem jí však, kde k uštknutí došlo, aby něco neuváženě před ostatními neprozradila. Nakonec vše dopadlo dobře. K večeru na mě sice dolehla jakási nevolnost, ale když jsem o tom přemýšlel druhý den s čistou hlavou, tak mi bylo zřejmé, že tyto příznaky byly spíše psychického původu, než projevy hadího uštknutí.

 

    Druhý den jsem se opět pustil do promýšlení plánu útěku. Nejprve bylo nutné, aby Lenka zjistila, která z dívek bude ochotná s námi prchnout. Jisté bylo, že z mužů to budu jenom já. Ostatní neměli důvod. Z ženské části jsem mohl předem vyškrtnout Petru a možná i Martinu. Nebyl jsem si jistý v případě Jitky a pochybnosti jsem měl i u Pračky. Její účast by ale byla

velice cenná, zvláště v případě pokud bychom chtěli navázat kontakt s pravěkými lovci. Jisté bylo spojenectví s Renatou, protože Brentovi násilnické kratochvíle byly dostatečnou zárukou dívčina rozhodnutí. Předběžně jsem tedy mohl počítat s účastí minimálně čtyř lidí včetně mě. Kromě zbraní budeme muset vzít s sebou i oblečení a dostatek konzervovaných potravin, abychom měli nějakou rezervu pro případ nouze. Celou akci jsem naplánoval na noc příštího dne, kdy měla být smuteční hostina na uctění Philovi památky. Dalo se očekávat, že naši věznitelé si opět pořádně přihnou a budou spát jako dudci.

 

Když se nenápadně zdržím nadměrného pití, mohla by akce proběhnout bez větších potíží, protože i ten kdo drží hlídku často brzy usne. Ideální by bylo, kdyby popůlnoční stráž vyšla na mě, ale bohužel ji měl mít James. Mohl jsem ji sice vzít za něj, ale nechtěl jsem na sebe zbytečně poutat pozornost.