Mé jméno je Petr Eriksson. Žil jsem v Německu, ve vlasti mé matky, přestože otec pocházel ze Švédska. Byl jsem zaměstnán jako konstruktér u chemické firmy Chemapool, která měla sídlo v Mnichově. Se svým týmem jsem pracoval na tajném projektu, o jehož pravém významu vědělo jen několik málo vyvolených. O skutečném poslání našeho výzkumu netušily nic ani nejvyšší orgány ve státě. Zvláště před nimi musela být totiž naše činnost pečlivě střežena.

     Zpočátku jsem vůbec nechápal, proč takové tajnosti, ale kupodivu mě to nijak zvlášť netrápilo. Pro mne bylo podstatné jen to, že si mě firma vyzvedla z jednoho bezvýznamného závodu, když se doslechla, na čem se snažím pracovat.

    Viděl jsem před sebou jen jediný cíl. Zdárně dokončit svůj projekt, což se mi nakonec po několika letech podařilo. Stroj času byl hotov! Ano. Slyšíte dobře. Zhotovil jsem stroj pro cestu časem. Nechápal jsem sice, k čemu bude chemické firmě, zabývající se výrobou léčiv stroj času, ale to zatím nedokázalo nijak zkalit mou radost. O to větší rozčarování mi pak připravil střet s tvrdou realitou.

    Vše začalo tím, že firma vyvinula novou směs na růst vlasů. Byl to tak výborný preparát, že dokázal během několika měsíců udělat z holohlavého člověka úplného vlasatce. Nemusím proto zdůrazňovat, že takový výrobek byl přímo zlatý důl. Bohužel při výrobě tohoto léku vznikalo velké množství silně jedovaté látky. K jeho odstranění měl právě sloužit můj vynález.V tehdejší době, vzhledem ke svízelné ekologické situaci, byla výroba, při které by vznikaly tak nebezpečné látky, přísně zakázána. Povolovala se jen ve velmi výjimečných případech, jako byl například lék proti rakovinným nádorům. Proto management podniku úzkostlivě tajil vše co souviselo s výrobou a všechny odpadní produkty byly odesílány mým strojem do minulosti.

    Tak jak se stupňovala výroba preparátu, narůstal i počet cest mého „přepravníku“. Při všech těchto akcích řídil stroj počítač. Kontejnery s jedem se vyprazdňovaly v době dávno před vznikem člověka, do období prvohor. Konkrétně se jednalo o epochu kambria. Do dřívější doby to již nešlo, protože vzhledem k divokým podmínkám, jenž se daly s určitostí předpokládat, by se stroj jen těžko mohl vrátit v pořádku. I přes tuto opatrnost se za necelý rok provozu dvakrát stalo, že stroj času zmizel, aniž bychom věděli proč. To však nemohlo firmu odradit, protože i tak se jí transporty bohatě vyplácely.

    Kromě toho, že jsem s těmito vyvážkami vůbec nesouhlasil, mě hnětl i fakt, že jako vynálezce jsem si nemohl své „dítě“ ani vyzkoušet. Nabídl jsem se dokonce, že budu stroj řídit místo počítače, abych tak mohl lépe vybrat místo, kde nebezpečný náklad skládat, ale můj nápad byl striktně zamítnut. Prý kvůli bezpečnosti. Musel být přece někdo, kdo bude udržovat stroj v chodu a případně vyrobí nový. Dobře jsem však věděl, že hlavní je obava, abych se strojem nezmizel. Když jsem u vynálezu pracoval, vždy mě hlídal někdo z pečlivě vycvičené strážní jednotky. Mimo pracovní dobu se ke stroji vůbec nedalo přiblížit, protože byl několika bezpečnostními systémy střežen lépe než  kterákoliv banka.

    Byl jsem tak ve dvojím ohni. Na jedné straně mě hryzalo svědomí, co můj vynález způsobuje a na straně druhé mě ničil fakt, že můj stroj nebude nikdy sloužit vědeckým

účelům a nikdo nebude znát jeho vynálezce.

     Zpočátku jsem doufal, že informace o tom, jaký objev se skrývá v útrobách továrny, přece jen pronikne na veřejnost, ale postupně se mé naděje tenčily na minimum. Stroj jsem totiž musel zkonstruovat tak, aby vypadal jako velký nákladní vrtulník. Tím pádem ani ten, kdo by ho náhodou spatřil, nemohl by tušit oč se jedná. Pro cestu časem se pak musel stroj samozřejmě upravit. Ocas se zasunul a podobně se učinilo i s listy rotoru. Poté, když přistál v předem určené době, mohl se zopakovat opačný postup a stroj byl schopen fungovat jako skutečný vrtulník.

    Nyní se ještě vrátím k tomu, jak mě společnost donutila, abych s ní na tomto zrůdném projektu spolupracoval. Jejich výhrůžky se zakládaly na vykonstruovaném případě mé zpronevěry. Firma si vše předem připravila, protože počítala s mou zatvrzelostí. Indicie byly tak závažné a těžko vyvratitelné, že by mi s největší pravděpodobností hrozil mnohaletý žalář. Takové budoucnosti jsem se přímo děsil a proto jsem raději zbaběle přistoupil na pokračování jejich hry.

    Právě v době, kdy jsem byl v zajetí zmíněných chmurných úvah, dočetl jsem se o strašlivé povětrnostní katastrofě v Itálii. O několik dní později se mi doneslo, že původcem oné tragédie je člověk. „Takový“ by se měli věšet, pomyslel jsem si, ale nijak zvlášť jsem se tím nezabýval a odsunul celou věc do pozadí mých zájmů.

     Ve stejné době v New Yorku měl hlavní představitel Světové rady „zájmy“ zcela opačné. Cítil totiž odpovědnost za tragédii, která Apeninský poloostrov postihla. Také proto, když se teroristé ozvali potřetí, nebral již jejich slova na lehkou váhu. Okamžitě svolal předsednictvo, aby se usnesli na dalším postupu.

    „Pánové,“vzal si bez otálení slovo,“svolal jsem vás, abychom se poradili ve velmi závažné záležitosti. Existují totiž důkazy, že nedávnou katastrofu v Itálii způsobila jedna teroristická skupina!“

    „Nesmysl! Nemožné! Jaké máte důkazy!?“ Ozvalo se z mnoha hrdel.

    „Klid, pánové klid. Chápu vaši reakci. Musím se přiznat, že ani já jsem zprvu nevěřil, ale nyní musím říci, bohužel nevěřil.“ „O katastrofě mě totiž teroristé informovali předem.“    „Disponují prý přístrojem na ovládání počasí.“„Uvedli dokonce přesné místo a čas akce.“ „Kdybych je tenkrát bral vážně, mohl jsem zachránit tisíce lidských životů.“

Jeho slova znamenala pro všechny obrovský šok. První se vzpamatoval vyslanec z Jižní Ameriky. „Myslím, že si nemáte co vyčítat. Musel by jste se zbláznit, kdyby jste bral vážně každé takové oznámení. Za dobu své praxe jste se jistě setkal s podobnými výhrůžkami nesčetněkrát.“

    Bylo znát, že takto smýšlí i většina jeho kolegů.

    „Máte možná pravdu, ale já mám obavy, že se pocitu viny nezbavím do konce života.“ „Teď však není čas na sebelítost. Musíme předejít dalším hrůzám. Ti vrazi se dnes ozvali  znovu!“ „Požadují vydání jakéhosi prostředku, který umožňuje cestu časem.“

    V sále to jen zašumělo, ale předseda pokračoval dál.

    „Mě také není nic známo o podobné stroji. Vyžádal jsem si proto dva dny na zjištění skutečnosti. Gangsteři tvrdí, že jej vlastní jakási firma se sídlem v Mnichově. Jmenuje se Chemapool.“ „Navrhuji, abychom neprodleně vyslali do té továrny kontrolní skupinu a podle toho co zjistí, dohodneme se na dalším postupu.“

    Jeho návrh byl přijat většinovým souhlasem. Poté, co byl zástupce vyslance pro Evropu určen jako vedoucí průzkumného týmu, se začali členové rady rozcházet.

    „Ještě moment, pánové,“ zadržel je Lambert. „Zapomněl jsem vás upozornit  na jednu závažnou skutečnost. Teroristé mě výslovně varovali, že se o nich veřejnost a zvláště policie nesmí dovědět. To je zatím vše, co jsem vám chtěl říci. Na šťastnou shledanou a nemusím jistě zdůrazňovat, abyste byli takříkajíc v pohotovosti.“

    „Na shledanou,“odpověděli vyslanci téměř jednohlasně a opustili sál. Jen vyslanec pro Afriku Dr. Obindwe se ještě zdržel.

    Byl to míšenec středního věku, který byl sice menšího vzrůstu, ale jeho držení těla a rýsující se svaly pod oblekem dávaly tušit, že tomuto člověku je sport více než jen chvilkovou zábavou. Jeho bystrému, pronikavému pohledu mohlo jen těžko něco uniknout.

    „Můžu ještě na moment Gary?“ Zeptal se a ve tváři měl výraz jistých pochybností.

    „Jistě Ritusy.“ Vzhlédl k němu předseda překvapeně. „Co máš na srdci?“

    „Jsi si opravdu jistý, že ti vyděrači neblufují? Máš opravdu nevyvratitelné důkazy?

    „Nó“, promnul si předseda nervózně obličej, „abych řekl pravdu, tak úplnou jistou nemám, ale ta Italská katastrofa mě tak vyděsila, že se bojím, abych otálením nezavinil něco dalšího. Ty máš jak vidím pochybnosti větší. Napadlo tě něco?“

    „Víš, já nic konkrétního nemám,“ pomalu ze sebe soukal Obindwe, „jen se mi prostě zdá nemožné, aby nějaký přístroj dokázal ovládat počasí. Zdá se mi to jako by to bylo ze sci-fi povídky.“

    „A přístroj na cestu časem se ti fantastický nezdá?“ opáčil Lambert s jistou dávkou triumfu.    „Nebo i o jeho existenci pochybuješ?“ „Myslím, že ti vyděrači to mají určitě přesně zjištěné.“

    „V tom budeš mít asi pravdu,“ musel souhlasit vyslanec, „ale tomu přístroji na počasí prostě nemůžu věřit.“ „Byl bys proti, kdybych zkusil něco vypátrat?“ „Vzal bych si jen pár lidí.“

    „Máš volnou ruku. Když něco zjistíš, tím lépe, ale pokud nebudeš mít nic konkrétního, tak budeme jednat, jako když je ten přístroj skutečností. Nebudu už nic riskovat.“

    Na tváři vyslance se objevil spokojený výraz. „Díky Gary. To jsou jasná slova. Dám se hned do práce. Přeji ti hezký zbytek dne.“

    „Já ti zase přeji štěstí při pátrání. Kéž by se tvé pochybnosti naplnily. Sbohem.“

    Ještě téhož dne odletěla do Bonnu sedmnáctičlenná skupina. V hlavním městě si vyžádali souhlas k totálním prohlídce závodu.V Mnichově potom i přes silný odpor řídících orgánů továrny odhalili jejich tajemství. Celá akce netrvala déle než sedm hodin. Na místě nechali stroj zajistit proti zneužití a spojili se Lambertem.

Ten nelenil a na druhý den ráno svolal znovu nejvyšší orgán lidstva. Tentokrát se jednání protáhlo na mnohem delší dobu. Předseda navrhoval splnění ultimáta, stejně jako řada jiných. Byli však v menšině. Lambert proto přistoupil k poslednímu, co měl v záloze. Seznámil členy s podrobnými důsledky katastrofy v Itálii včetně podrobné foto dokumentace. Holá pravda se všemi dokonale otřásla a několik těch námitek, které se přesto ozvaly, bylo přehlušeno drtivou většinou. Na závěr schůze je ještě předseda zpravil o tom, že s celou akcí seznámí bezpečnostní složky Země a požádá je, aby celou operaci nenápadně sledovali.

    „Možná se nakonec podaří gangstery zneškodnit. Zatím se skrývají v anonymitě, ale až budou chtít stroj převzít, budou z ní muset vystoupit a pak přijde naše šance.“

    S tím se také rozešli. Lambert se vrátil do své pracovny, protože lhůta kterou dostal se již chýlila ke konci. Zanedlouho skutečně zazvonil telefon. Předseda zvedl sluchátko a představil se.

    „Jak jste se rozhodli,“ozval se známý hlas.

    „Souhlasíme s vašimi podmínkami. Jak si představujete převzetí?“

    „Stroj si převezmeme zítra odpoledne přesně v 15.00. Samozřejmě i s pilotem!“

    „S pilotem? To přece nebylo domluveno.“

    „Che , che,“zaskřehotalo to na druhé straně aparátu.“Snad ste si nemyslel, že tu mašinku budeme mít na koukání. Ten pilot tam bude a konec diskusí. Dále tam budou zásoby jídla alespoň na měsíc.“

    „Pro kolik lidí?“ Otázal se rezignovaně Lambert.

    „Nó ... dejme tomu pro deset. Chci tam taky kulomet a nějaký samopaly s pár bednami nábojů a 200 nebo radši 300 granátů se může vždycky hodit. Kromě toho musí být přímo ve stroji terénní džíp.“

    „Ale to všechno se tam asi těžko vejde,“ namítl nešťastný předseda.

    „Nemějte péči. Vejde se to docela dobře. My nejsme žádný diletanti!“

    „Dobře, dobře,“již bez odporu souhlasila hlava Země, „pokusíme se vše zařídit.“

    „To vám taky radím. Zítra ať je stroj připraven! Jo a nezapomeňte přidat výbavu pro přežití v divočině pro stejnej počet lidí.“

    Než mohl předseda cokoliv říct, ozvalo se v telefonu krátké lupnutí a Lamberta obklopilo tíživé ticho.