šnekovy doplňky

Uplynulo dalších 5 let a my se právě chystali na zimu. V průběhu těch let se náš počet opět výrazně rozrostl. Museli jsme však vyřešit jeden velmi ožehavý problém. Výrazně na nás totiž dolehlo to, že agresivní domorodci při tom když nás napadli, povraždili zejména mužskou část osazenstva. Počet žen tak vysoce převyšoval počet mužů.

Muselo se tak opět pokračovat v mnohoženství i když jsme se tomu chtěli původně vyhnout. Moje a Renatina Milena se tak přidala k Jiřímu s Petrou (Náča *Martina) a naopak jejich dcery Martina a Pavla se přidaly k mému Philovi. Od nás starších se už se nedalo očekávat, že bychom ještě přispěli k početnímu růstu naší kolonie, ale naštěstí se o populaci dostatečně přičiňovaly mladé páry.

Jiří měl s Petrou dokonce 3 děti (Jiří /6/, Náča /5/ a Romana /3/) a s Milenou měl dítě jedno (Patricie /3/) a to ještě jedno bylo na cestě. Můj Petr s Praččinou Jane měl děti 2 (Petr /7/ a Pavlína /4/). Poměrně čerstvá dvojice Náčových dvou dcer s mým Philem ještě potomka neměla, ale Milena již byla v očekávání.

Naše kolonie se rozrostla i trochu jinak. Jednou, když jsme se vraceli z lovu, zaslechli jsme náhle bolestné skučení. Vydali jsme se za těmi zvuky a po chvilce vystoupili na malou mýtinu, kde kolem malé rokliny bezradně pobíhal divoký pes. Chtěl jsem vědět co v rokli má a tak jsem si připravil pistoli a vykročil směrem ke zvířeti. To se mým pohybem vyděsilo a s temným vrčením odběhlo opodál. Nespouštěje ho ze zřetele, došel jsem k roklině a podíval se dolů. Jaké bylo mé překvapení, když jsem tam uviděl dalšího psa zhruba stejné rasy, který byl zřejmě poraněn. Z propasti se sám dostat nemohl i kdyby byl v pořádku. Proto jsem chtěl zkrátit jeho trápení ranou z milosti. V poslední okamžik jsem se ale zarazil, protože mě něco napadlo. Co kdybychom si ho zkusili ochočit. Psy jsem měl vždy moc rád a náhle se mi prudce zastesklo po přátelství němé tváře. Obrátil jsem se k ostatním a zavolal na svého syna.

„Petře, pojď sem prosím“

„Čeho si žádáš milý otče,“ pronesl oslovený žoviálně.

„Hele nešaškuj,“ krotil jsem ho, „napadlo mě, jestli by se ten pes nedal ochočit. Co myslíš?“

„No to teda nevím, ale proč to nezkusit.“ „A jak to chceš provést?“ vyzvídal.

„Nejdřív mu hodím kus masa a když si ho vezme, tak slezu dolů a zkusím ho nějak vytáhnout ven.“

„Myslíš, že to půjde jen tak,“ pochyboval syn.

„To vím, že asinepůjde.“ Nedal jsem se vykolejit. „Počítám, že ho budu muset nějak svázat, protože jinak bych ho nahoru asi nedostal.“

Mezi řečí jsem odřízl kus uzeného masa, které jsem měl u pasu a hodil ho psovi. Ten s sebou nejdřív úlekem trochu trhnul, ale pak ho začal opatrně očichávat. Po chvíli váhání se do něj dokonce zakousl. To jsem považoval za dobré znamení a tak jsem začal pomalu sestupovat dolů. Když jsem sestoupil na dno, uvolnil jsem provaz, který mi visel u pasu a zvažoval, jak zvíře svážu. Velmi pomalu jsem k němu přistoupil a natáhl ruku s provazem. Pes jen trošku zavrčel ale jinak nereagoval. Zadíval jsem se mu do očí a náhle mě přepadl bláznivý pocit, že toto divoké zvíře nebudu muset nijak svazovat a že se nechá bez odporu vynést nahoru, jako by to byl normální domácí pes. Pln očekávání a ostražitosti jsem k němu natáhl ruku a čekal co zvíře udělá.

On však nereagoval a tak jsem se osměloval dále. Troufl jsem si dokonce ho podrbat na přední straně krku pod tlamou a světe div se, pes jen rozkošnicky zavrněl. To jsou věci, divil jsem se v duchu. Buď už ho ochočili domorodci a on se jim nějak zatoulal, nebo prostě vycítil, že jsem jediný, kdo mu může pomoci ven z rokle. Teď nastal čas podívat se, jak je pes zraněn. Když jsem ho donutil vstát, bylo ihned vidět, že má něco s pravou přední nohou. Jak jsem zjistil, nebyla naštěstí zlomená, ale jen silně pohmožděná. Proto jsme ho vzali k nám domů, končetinu mu dali do dlahy až se za několik týdnů zcela uzdravila.

Ten druhý pes, jak se později ukázalo byla jeho družka. Stále se pohybovala kolem tábora a různými zvuky se zřejmě snažila se svým partnerem domlouvat. Každý den jsme jí házeli kousek masa a zdálo se, jako by si na nás začala zvykat. Do tábora se však odvážila až když se její druh uzdravil a sám si ji dovnitř přivedl. Získali jsme tak nové přátele, dobré společníky a vynikající hlídače. Psovi jsem dal jméno Drak a feně jsme říkali Asta. Samozřejmě se podle měřítek na jaké jsem byl zvyklý nedalo určit jaké jsou psy rasy, ale to nebylo vůbec podstatné. Byli trochu podobní německému ovčákovi z mojí doby, jen byli mnohem mohutnější, o něco vyšší a srst měli světle hnědou. Psům se u nás dobře dařilo a netrvalo víc než rok a my se mohli radovat z celé psí smečky. Asta totiž vrhla pět mláďat.

Hlavní bylo, že jsme tak všichni měli o nástupce postaráno. My takzvaní původní obyvatelé jsme se již všichni pohybovali věkem kolem padesátky. Nejstarší jsem byl ve svých 55 letech já. Nejmladší byli asi Pračka s Náčou, u kterých jsem však věk jenom odhadoval. Mohlo jim být snad kolem čtyřicítky.

Já už jsem občas citelně registroval příznaky svého stárnutí. Přece jen čas nikdo nezastaví. Někdy jsem se dokonce vyhýbal namáhavější práci, ne proto, že bych se chtěl ulívat, ale spíše proto, že jsem se bál, zda bych ji zvládnul a nechtěl jsem tak dávat na odiv svoji nemohoucnost. Ještě jsem totiž stále nebyl tak unavený, abych si nemohl hrát na poměrně svěžího muže v nejlepších letech. Domníval jsem se, že se mi toto zdání daří dobře vytvářet, ale kdoví jak to působilo na ostatní. Možná jsem jim byl svým chováním k smíchu, což jsem si ale nechtěl připustit. Proto jsem si nadále vybíral činnosti které jsem dobře uměl, nebo takové u kterých jsem si byl jist, že je zvládnu. Pracoval jsem tak možná i více než dřív, protože jakmile se naskytla nějaká činnost na kterou jsem si troufal, snažil jsem se ji dělat já, protože jsem nechtěl být takzvaně na řadě až přijde nějaká činnost na kterou bych už neměl.

Kromě toho, že jsem samozřejmě nebyl zdaleka tak rychlý jako za mlada, měl jsem pochopitelně slabší zrak a často se mi ozývaly bolesti zad. Silově jsem na tom byl snad nejlépe v životě, ale právě ta záda mě často zradily. Uzvedl bych i více než třeba před 10 lety, ale co mi to bylo platné, když mi přitom luplo v zádech tak, že jsem pak několik dní nemohl dělat vůbec nic. Duševně jsem se však cítil poměrně vyrovnaně, ale měl jsem už taky své mouchy. Často jsem potřeboval být sám, abych načerpal nových sil. Rád jsem se bezcílně toulal přírodou, která mě nikdy ani trochu neomrzela. Lidi jsem měl sice rád, ale potřeboval jsem i samotu. A čím jsem byl starší, tím jsem ji potřeboval víc. Někdy jsem zůstal venku i přes noc, což se mi jednou málem nevyplatilo.

Blízko smrti

Na sklonku léta před necelými dvěma léty jsem také takhle „probrouzdal“ celé odpoledne. Byl jsem od domova tak dvě hodiny chůze a i když bych se do tmy vrátit stihl, prostě se mi nechtělo. Vyhlédl jsem si jednu skalní sluj, ve které jsem se rozhodl přespat. Několik metrů od vchodu bylo vhodné místo, kam jsem nanosil haldu dřeva a rozdělal oheň, na kterém jsem si upekl předtím uloveného krocana. Že by mi hrozilo nějaké nebezpečí jsem si vůbec nepřipouštěl, protože už dlouho nejenže jsme neměli nějakou nepříjemnost s dravými zvířaty, nebo dokonce s domorodci, ale ani jsme nic nebezpečného neviděli. Tentokrát jsem vyjímečně neměl s sebou ani žádného psa, což se mi mohlo stát osudným.

Za ta léta co jsme zde vládli, si jak zvířata tak i lidé zvykli nás obloukem obcházet. Proto jsem byl asi tak ostražitý, jako kdybych seděl v budoucnosti na terase svého domu. Nějak jsem neměl chuť k jídlu, takže jsem snědl jen několik soust, a zbytek ptáka dal stranou s tím, že si ho vezmu ke snídani. Byl jsem už celkem unavený a začínala mi být trochu zima, tak jsem přes sebe jen přehodil kožešinu, protože jsem chtěl, než se přesunu do jeskyně u ohně ještě chvíli posedět. Ale chyba lávky! Za chvíli jsem totiž schoulen u ohně usnul jako dřevo.Vzhledem ke svému pocitu arogantní nadřazenosti nad vším živým jsem se ani nenamáhal odvléci do relativního bezpečí jeskyně nebo alespoň pořádně přiložit na ohniště.

Ani jsem nevěděl jak dlouho jsem spal, ale když jsem otevřel oči, byla tma narušována jen několika žhavými uhlíky z vyhaslého ohně a mihotavým světlem tisíců hvězd. Nejprve jsem nevěděl co mě vzbudilo, ale když jsem uslyšel podezřelý šramot a podíval se do míst kde jsem nechal zbytek z večeře, zdálo se mi, že ve tmě vidím něco jako obrovskou kouli. Když jsem pořádně zaostřil, krve by se ve mně nedořezal. Byl to medvěd! Zatím si mě naštěstí nevšímal, protože si vychutnával zbytek mého neopatrně odloženého krocana. V přítmí jsem tápal rukama hledaje svoji pušku. Přitom jsem z medvěda nespustil zrak ani na okamžik. Kde ta puška sakra je! Marně jsem si snažil vzpomenout kam jsem ji večer odložil. U sebe jsem měl jinak jen lovecký nůž a to byla zbraň kterou v souboji s takovým kolosem snad ani nemělo cenu vytahovat. Bezmocně jsem se rozhlížel kolem ve snaze spatřit prostředek mé záchrany. Konečně! Když do ohniště foukl slabý poryv větru, vylétlo z něj pár jiskřiček a já spatřil kovový odlesk své pušky. Bohužel ležela mezi mnou a jeskyní a pokud bych se k ní chtěl dostat musel bych projít kolem medvěda.

Těžko jsem se mohl spoléhat na to, že až se medvěd vypořádá s krocanem, tak odejde. Pro něj to byl určitě jen malý předkrm. A pak budu na řadě já! Musím něco vymyslet. Zkoušet utéct nemělo smysl, protože medvěd byl mnohem rychlejší než nejrychlejší člověk. Matně se mi vybavovala, že je schopen dosáhnout rychlosti až kolem 50 km za hodinu. Čekat jestli náhodou sám neodejde mi přišlo hloupé a velmi nereálné. Bojovat s ním holýma rukama nebo nožem by byla čirá zoufalost.

Vycházelo mi tedy jediné. Musím se prostě dostat k pušce. Ale jak to provést, když medvěd byl vzdálen od pušky sotva 3 metry?! Ať jsem to probíral z kterékoliv strany, vycházelo mi jediné. Musím využít momentu překvapení a být prostě rychlejší. Rozhodl jsem se, že skočím po pušce a skulím se do tmy jeskyně, což by mi mohlo dát snad 1-2 sekundy než se medvěd zorientuje a zaútočí. To by mělo stačit abych ho skolil. Pokud jsem chtěl cokoliv udělat, musel jsem to udělat hned.

Napnul jsem celé tělo jako pružinu a mohutným skokem se ocitl u zbraně, chytil jsem ji levou rukou a jakýmsi para kotoulem se smýkl do jeskyně. Tam jsem se v mžiku otočil a zamířil na obrovitý stín. Původně jsem chtěl medvěda zabýt, ale teď jsem zaváhal. Při těchto podmínkách a při síle tvora bych ho určitě jednou ranou neusmrtil a zřejmě by jich nestačilo ani několik. Pravděpodobně bych ho jenom ranil a pořádně vydráždil. Zkusil jsem tedy první výstřel do vzduchu a doufal, že se tvor poleká a prchne.

A skutečně. Jakmile se ozvala ohlušující rána, která bylo znásobena úzkou jeskyní, s sebou medvěd prudce trhl a jeho stín neslyšně zmizel. Nevěděl jsem pochopitelně, zda je nebezpečí zažehnáno definitivně. Nechtěl jsem už nic ponechat náhodě a proto jsem ještě několik minut vyčkával, než jsem se odvážil z jeskyně vylézt. Neměl jsem s sebou bohužel žádný světelný zdroj, proto jsem se ostražitě doplížil k ohni, trochu ho prohrábl a snažil se uhlíky rozfoukat. Měl jsem štěstí a když vyskočilo několik plamenů, přiložil jsem suché klestí a nalámal menší větvičky. Oheň nyní osvětloval velký kruh, ve kterém byl vidět i krocan, nebo spíše to co z něj zůstalo, což bylo více méně jen pár chomáčů peří. Chtěl jsem pochopitelně prozkoumat i vzdálenější okolí, a proto jsem zapálil smrkovou větev a s puškou připravenou k výstřelu propátral asi tak 200 m půlkruh před jeskyní. Medvěd se asi skutečně nechal vystrašit.

Podle velikosti i místa výskytu se pravděpodobně jednalo o jeskynního medvěda (Ursus spelaeus), který byl téměř dvakrát větší než třeba medvěd grizly, kterého jsem znal z „mojí“ doby. Dorůstal výšky až 3 metrů a váhy 700 kg. Měl jsem štěstí, že jsem vyvázl bez úhony. Zase budu nějaký týden, možná měsíc opatrnější, pomyslel jsem si.

Ale zpátky do současnosti. Byl jsem si vědom, že jsem občas nerudný, občas k někomu nespravedlivý, ale s tím jsem mohl dělat asi jen to, že jsem se po zralém uvážení dokázal omluvit. Trochu jsem se bál, že jednou přijde doba, kdy se už omlouvat nebudu chtít a nebo dokonce že už ani nebudu chápat, že se mám omluvit.

Nejvíce mě dokázaly rozzlobit neshody ve výchově dětí. Tuto část vývoje lidského společenství jsem vždy pokládal za velmi důležitou. V naší situaci to však byla věc ještě mnohem významnější. V tak úzkém společenství záleželo doslova na každém jednici jaký měl přístup ke komunitě. Jen správně vychovaní potomci nám dávali záruku, že se o nás na stará kolena bude mít kdo postarat. A aby se mohli postarat dobře jak o nás tak o sebe a v neposlední řadě i o své potomky, museli od nás starých dostat všechny potřebné informace, znalosti a zkušenosti. Nemohl na ně člověk být jenom hodný nebo zase pořád zlý. Všechno muselo být vyvážené a všechno muselo mít svoje místo. Bylo potřeba rozvíjet nejen tělo, ale především ducha, ze kterého vše ostatní vycházelo. Chtěl jsem aby před děti byly stavěny nejen úkoly, které vyplývaly z našeho života zde, ale i úkoly vymyšlené, které měly za cíl „jen“ rozvoj jejich osobností.

Byl jsem zastáncem promyšlené výchovy a ne jen takové živelné kterou se v posledních letech snažila praktikovat většina ostatních. Jejich metoda spočívala v tom, že dětem dávali práci, která se musela udělat a jinak si jich v podstatě nevšímali. Ono to bylo pro ně samozřejmě pohodlnější, ale já byl přesvědčen, že jejich výsledky budou mnohem víc nejisté, než ty moje. Neexistuje sice žádný zaručený způsob výchovy, protože každý má svoje rizika. Já jsem si byl téměř jist, že moje výchova je lepší než ta, která se začínala všeobecně prosazovat. Vždyť to přece bylo tak evidentní! Nechápal jsem, že tomu ostatní nerozumí. Vzhledem k tomu, že jsem si byl tak jist správností své cesty, rozhodl jsem se, že svůj názor budu prosazovat téměř za každou cenu. Věděl jsem, že to přinese řadu problémů, ale zároveň jsem si byl jist, že to tak musím udělat. V zásadních věcech jsem se vždy snažil být neústupný ať to stálo cokoliv. A výchova potomků v naší situaci byl vůbec nejdůležitější možný úkol.

Příprava na zimu

Na chladné období jsme se vždy připravovali velmi pečlivě. Nešlo jen o hromadění a konzervaci zásob, ale i přípravu teplejších oděvů, utěsňování srubů apod.. Na podzim jsme na lov vyráželi mnohem častěji a také cílevědoměji.

Když jsem se ráno probudil, bylo celá krajina přikryta několikacentimetrovou sněhovou peřinou. Teď už se bude lovit poněkud hůř pomyslel jsem si. Terén bude hůře průchodný, řada zvířat zaleze k zimnímu spánku a ta zbývající zpomalí svoje biorytmy a tím i aktivity tak, že je bude těžší objevit. Naopak nám zase trochu nahrávala možnost snáze stopovat. Přece jen ve sněhu se stopy dají číst lépe než z jakéhokoliv jiného povrchu. Nehledě na tyto skutečnosti, plánoval jsem ještě další loveckou výpravu. Původně jsem se jí chtěl zúčastnit i já, ale nakonec jsem si to rozmyslel, protože jsem na sobě počínal cítit příznaky jakési zdravotní slabosti a tak jsem nechtěl zbytečně riskovat, že se můj stav zhorší.

O dobrovolné lovce nebyla nouze, takže byl spíše problém, koho odmítnout. Nakonec byla stanovena 6 členná skupina kterou vedl Náča. Dále s ním šel jeho syn Jiří, žena Jitka a vnuk Patrik. K nim se připojili i mé děti Petr s Milenou. Vyzbrojeni byli jak moderními zbraněmi, tak i oštěpy a luky se šípy. Vzhledem ke sněhové pokrývce zapřáhli do sání, které jsme si již dříve vyrobili, oba naše dospělé psy, aby se jim lépe přepravoval případný úlovek.

Díval jsem se za nimi, dokud nezmizeli v lese. Neměl jsem právě nic akutního na práci a proto jsem si vzal pušku a šel se trochu projít. Procházky v čerstvém, běloskvoucím sněhu jsem totiž vždy miloval. Nešel jsem daleko, jen k nejbližšímu cípu lesa a pak jsem se pomalu vracel domů. Všude bylo ticho, jen pod nohama mi křupal sníh. Nebyly dokonce slyšet ani zpěvní ptáci. Jako by i je příchod zimy zaskočil.

Když jsem se z této perspektivy díval na naši osadu, musel jsem nás v duchu pochválit. Veškeré stavby, které jsem naplánoval byly už dokončeny. Zhruba deset metrů před mohutnou jednolitou hradbou byl vykopán tři metry hluboký a asi pět metrů široký, který jsme napustily vodou z blízkého potoka. Příkop byl přerušen pouze před vchodem, kde přes něj byla jako most položena dřevěná deska, zbudovaná ze středně silných kůlů. Za hradbou vykukovaly nejen vrcholky našich srubů, ale hlavně obě věže. Jedné jsme říkali Severní, protože byla na severozápadě osady a té druhé Jižní, protože byla na jihovýchodě. Obě věže byly stejně vysoké a hrazení převyšovaly asi o tři metry. Celkově tak byly i se stříškou, která chránila pozorovatele před deštěm, vysoké téměř šest metrů. Výškou i konstrukcí mi připomínaly lovecké posedy, které jsem znal ze své původní doby. Naše věže však byly bytelnější a i jak jsem byl přesvědčen i mnohem hezčí.

S těmito úvahami jsem došel až ke vchodu. Ani jsem nestihl zavolat a malá Martina, která měla hlídku už vytahovala dveře.

„Díky,“ poděkoval jsem a vklouzl dovnitř.

„Rádo se stalo veliteli,“ pronesla s veselým úsměškem.

Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo diskutovat, odpověděl jsem jí jen sotva znatelným pousmáním. Pěkná jako její matka. Pěkná, chytrá a taky asi trochu i potvora. Můj syn Phil s ní určitě nebude mít jednoduchý život.

Možná to způsobila počínající nemoc, ale začal jsem se náhle cítit velmi slabě. Zalezl jsem se tedy do Lenčina pokoje a poprosil ji aby mě s dětmi nerušila a aby mě nebudili ani na oběd. Vzbudil jsem se až odpoledne, kdy se vracela lovecká výprava. Jako zázrakem jsem se cítil celkem svěží a tak jsem si trochu ironicky pomyslel, že se můj „silný organizmus“ s nemocí rychle vypořádal.

„Už jsou tady,“ zvolala hlídka a v momentě byl slyšet zvuk vytahovaných padacích dveří.

Jak bývalo zvykem, seběhlo se veškeré osazenstvo, aby přivítalo ať už úspěšné, nebo neúspěšné lovce. Když jsem vylezl na val, nemohl jsem si nevšimnout, že tentokrát byla výprava úspěšná. Na saních totiž táhli mohutného soba a na něm bylo položeno ještě několik zajíců. Menší děti ani nečekaly až lovci dojdou k osadě a vyběhly jim s veselým pokřikováním samy v ústrety.

„Koukám dobrý lov,“ vítal jsem je když došli k ohradě.

„Taky sme si ho museli vybojovat,“ odpověděl mi Jiří. „Byli sme lovci i válečníci zároveň.“

„Jak to?!“ Chtěl jsem vědět, stěží skrývaje vzrušení. Do mysli se mi pomalu začínalo vkrádat neblahé tušení.

„Dost dlouho sme nemohli nic pořádnýho ulovit, jen těchhle pár zajíců, když sme uslyšeli nějakej hluk. Šli jsme chvíli tím směrem a brzy sme měli jasno. Na palouku bojovali s tímhle sobem tři domorodci.“

„Doufám, že jste je proboha nezabili?! Neudržel jsem se a přerušil ho.

„To víš, že ne. Nebyl důvod. Akorát táta se splašil a trefil jednoho šípem. Ale asi nijak vážně, protože ten raněnej utek s ostatníma, když sme párkrát vystřelili do vzduchu.“

„Aspoň že tak,“ vydechl jsem s úlevou. „A jinak sis nevšiml něčeho divnýho?“

„Nó … ani nevím. A máš na mysli něco konkrétního?“

„To mám.“ Řekl jsem. „Určitě si pamatuješ, jak nás asi před deseti lety přepadla jedna domorodá tlupa.“ Mladík souhlasně přikývnul a já mohl pokračovat. „Ale asi si nevzpomeneš, že ti útočníci byli nějak podivně zmutovaní a měli jako talismany podivný kameny.“

„Aha, už chápu co myslíš.“ Skočil mi mladík do řeči. „Pokud sem si v té rychlosti stačil všimnout, tak se mi na nich nic zvláštního nezdálo. Ale jak říkám, bylo to ve velký rychlosti. Navíc jsem se spíš staral o toho soba. Byl sice vážně raněnej, ale já se bál aby neutek, tak jsem ho dvěma výstřely dorazil. A i kdyby na nich bylo něco divnýho, nám to může bejt celkem jedno ne? Myslím, že si děláš ze všeho příliš velký starosti.“

„Sám bych byl rád, kdyby moje starosti byly zbytečné, ale jsem už takovej. Kdysi jeden filozof řekl „Vše souvisí se vším“. Nedá se to brát tak doslova, ale určitá pravda v tom je. Vem si třeba nakaženýho domorodce. Sežere ho lev, který se tím taky nakazí. Když lev zdechne, sežerou ho divoká prasata no a pak přijdeme na scénu my, dáme si prase k obědu a můžem se taky nakazit. Navíc je tu i nebezpečí, že nakažená zvířata přenesou své narušené geny i na své potomstvo!“

„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“ Divil se Jiří. „Když to takhle rozebereš, tak to vypadá mnohem nebezpečněji, než sem si byl ochoten připustit.“

„Tak vidíš, že si starosti možná nedělám zbytečně,“ triumfoval jsem.

„Co vy dva si tady pořád špitáte,“ vyrušila nás Renata. „Vypadáte jako dvě hrdličky.“

„Ale nic zvláštního,“ zalhal jsem, protože jsem nechtěl mezi ostatními šířit zbytečnou paniku. „Ostatně jsme už skončili. Díky za informace Jiří.“

„Nemáš zač,“ opáčil oslovený, „jo a mimochodem, tady to po nich zůstalo,“ a při těch slovech sáhl do svého kožešiny a podal hrot zlomeného oštěpu.“

Když jsem se na to podíval, strnul jsem úžasem. „To bylo skutečně jejich?!“

„Jo, jak sem řek,“ odtušil s klidnou samozřejmostí hoch. „Ale teď už mě prosím nech. Chci si taky odpočinout.“

„Jasně, jasně. …Promiň, že jsem tě tak dlouho zdržoval.“

„V pohodě, rád jsem ti pomohl. Tak se zatím měj.“

„Ahoj a díky,“ odzdravil jsem, ale myšlenkami jsem se už zabýval oštěpem.

Ten oštěp byl totiž hodně podobný našim. Hrot měl evidentně z nějakého úlomku mého stroje času a i drát, pomocí kterého byl hrot upevněn do dřeva měl původ pochopitelně stejný. Nevěděl jsem co si mám o tom myslet. Buď jsme nějaký oštěp někdy ztratili, což jsem si nevzpomínal a nebo se domorodci odvážili k raketě a surovinu na výrobu zbraně si vzali sami. Ta druhá varianta byla pro nás pochopitelně mnohem více alarmující. Umínil jsem si, že při nejbližší vhodné příležitosti se ke stroji vypravím, abych zjistil jak to s ním vůbec vypadá a zda je možné, že by si z něj pravěcí lidé vyráběli nástroje.

I bez ohledu na nález této zbraně jsem si nemyslel, že to byl právě šťastný nápad pokoušet takhle štěstí. Domorodci se kterými jsme se dosud setkali se nás až na jednu vyjímku k smrti báli, ale nepovažoval jsem za rozumné toho zbytečně zneužívat. Jednou by se nám nakonec mohlo stát něco podobného jako před lety, když byla naše osada napadena a mi zaplatili za svou lehkovážnost mnohými životy našich dětí. Nebyly jsme v takové nouzi, abychom se s pravěkými lidmi musely přetahovat o kořist. A oni se teď ještě začínají lépe vyzbrojovat. Kdo ví, čeho všeho se od domorodců můžeme dočkat.

Chtěl jsem svoji nespokojenost ventilovat před ostatními, ale když jsem viděl, jak jsou všichni rozradostnění a jak se Náča nadýmá pýchou, neměl jsem sílu vyvolávat nějaký spor. Prostě jsem to nechal zatím být a sliboval si, že tuto otázku otevřu až to bude potřeba. To byl také rozdíl mezi mnou nyní a dřív. Ještě před pár lety bych celý problém rozvířil hned a důsledně, zatímco teď jsem se na to necítil. Ale to je prostě to stáří, kterému se ostatně téměř nikdo nevyhne.

Rozchod

Asi o dva měsíce později vyvrcholily naše spory o výchovu když se můj vlastní syn Petr rozhodl, že nás i se svou rodinou opustí. V první chvíli jsem si myslel, že žertuje, nebo jen tak zkouší kam až může zajít, ale když jsem poznal, že to myslí vážně, byl jsem tím hluboce zasažen. S Petrem tedy chtěli odejít jeho žena Jane, děti Petr a Pavlína a k nim se ještě hodlala přidat Pavla, která sice žila s mým Philem, ale nějak jim to neklapalo, takže dívka byla věčně nespokojená.

Snažil jsem se jim vysvětlit, jak obrovskou chybu dělají a jakému nebezpečí se vystavují, ale vše bylo marné. Petr když si jednou postavil hlavu, tak byl jako beran. Když jsem si uvědomil, že s ním nehnu, zanechal jsem marných pokusů a radši jsem zvažoval, jaké vybavení si musí vzít s sebou a případně také před čím je mám varovat. To některé ženy byly z jejich odchodu rozčílené do nepříčetnosti. Zejména Lenka, která dostala hysterický záchvat se s odchodem svého syna a svých vnoučat nedokázala smířit. Nedalo se však zřejmě nic dělat.

„Jsi dospělý, tak máš právo se samostatně rozhodovat,“ řekl jsem mu nakonec. „Jen doufám, že tvého rozhodnutí nebudou litovat děti, které právo volby nemají.“

„Já myslím, že litovat nebudou!“ Odpověděl trochu zbytečně ostře Petr. „Hlavně, že budou svobodný.“

„No počkej, počkej. Ty mluvíš jako by jste tady žili v nějakým otroctví.“ Nemohl jsem souhlasit.

„Neříkám, že přímo v otroctví,“ nedal se syn, „ale v hodně velké nesvobodě určitě.“ Chceme si prostě dělat to co sami považujeme za správné a ne to co považuješ za správné ty.“

„V každém společenství musí existovat nějaká pravidla,“ nemínil jsem se vzdát, „ která se musí respektovat a někomu se občas nelíbí.“ „Tak to prostě je a těžko se s tím dá něco dělat.“ „Dohodli jsme se na nějakých pravidlech a ty musíme všichni respektovat.“ „Ty pro své děti budeš muset vytvořit také nějaká pravidla, nebo se snad mýlím?“

„To je přece jasný,“ souhlasil Petr, „ale nedá se to vytvářet tak jako tady.“ „Musí se to udělat tak, aby to vyhovovalo všem.“

„Tak to jsem na vás zvědav, jak vám to bude šlapat.“

„Můžeš se přijít někdy podívat. Dáme ti vědět kde budeme.“

„A kdy vlastně chcete odejít?“ Vyzvídal jsem.

„Ještě přesně nevíme, ale snad tak za dva, tři dny.“

„Cože! To snad nemyslíš vážně.“ Neudržel jsem se překvapením. „Já myslel, že to plánujete na jaro. Kam se teď chcete vrtnout.“

„Nějaké přístřeší snad najdem a o zásoby a výstroj se s náma doufám rozdělíte.“

„To se pochopitelně rozdělíme, o to mi nejde.“ „Mě jen vadí, že se chcete stěhovat teď uprostřed zimy. Nepřipadá mi to dvakrát rozumný.“

„No vidíš, to je třeba jedna z věcí, která mě štve.“ Kontroval Petr. „Do všeho musíš mluvit a všechno víš nejlíp. Mám toho prostě po krk.“

„Když to bereš takhle, tak potom je každá debata zbytečná,“ kontroval jsem už docela naštvaně. „Řekl jsem ti jen svůj názor a jak s ním naložíš je jen tvoje věc!“

Zabručel jsem cosi o nevděčnosti potomků a šel se raději uklidnit na své místo na věži.

Úplně se zbláznil, myslel jsem si. Ale co se divím, když od malička byl takový janek, mohl jsem s podobným jednáním počítat. To sice možná mohl, ale projev takto extrémní mě opravdu nenapadl. Nikdy mi ani na mysl nepřišlo, že by se kdokoliv z nás chtěl od osady oddělit. Vždyť je to úplné bláznovství. Zlobil jsem se, že to syn nechce pochopit. Možná to i chápe, ale nechce prostě jen ustoupit. Zkusím mu ještě nějak vyjít vstříc, umínil jsem si. Třeba vezme své rozhodnutí zpátky.

Ve středu ráno … Ne samozřejmě si dělám srandu. Dny v týdnu jsme pochopitelně nijak nerozlišovali, protože prostě nebyl důvod. Tak tedy čtyři dny od naší hádky s Petrem ke mně dotyčný brzy ráno přišel a řekl:

„Tak mi teda jdem. Ukážeš mi prosím, co si můžeme vzít?“

„Ukážu, ukážu,“ mumlal jsem rozespale. „A nechceš si to ještě rozmyslet? Já o tom dost přemýšlel a říkal jsem si, že bych dokázal v některých věcech ustoupit a kdyby jsi se i ty víc snažil, tak by to prostě muselo fungovat.“

„Překvapuješ mě.“ Odvětil syn.

Doufal jsem, že je věc na správné cestě a tak jsem chtěl nadšeně pokračovat, ale než jsem si srovnal myšlenky, vzal mi Petr všechny naděje.

„Překvapuješ mě, že by si byl vůbec ochoten na svém chování něco měnit, ale to by stejně nestačilo. Já nechci žít mezi neustálými kompromisy. Pořád se někomu podřizovat nebo se na někoho ohlížet. Chci … nebo spíš chceme žít svobodně a podle svých vlastních představ. Proto odejdeme a bude všichni spokojení. Alespoň mi určitě.“

„Vidím, že už se nenecháš zviklat, tak toho necháme.“ Řekl jsem všemožně se snažíc o smířlivý tón. „Jenom ještě jednu věc. V každé společnosti, dokonce i v každé rodině, nebo třeba i v každé dvojici se musíš někomu přizpůsobovat a na někoho brát ohled. Jinak to prostě nejde. Musel bys žít sám, abys se bez ohledů na ostatní obešel a to bys asi nechtěl.“ „Přesto, že ve správnost tvé cesty nevěřím, přeji ti hodně štěstí a budu doufat, že se v nějaké dohledné době všichni šťastně shledáme. Třeba se za pár týdnů budeme oba dívat na celou věc jinak“

„Tomu sice moc nevěřím,“ zapochyboval syn, „ale člověk nikdy neví.“ Dáš nám teda nějakou tu výbavu?“

„Ano samozřejmě, máte to už v podstatě připravené v jeskyni.“

Z vymožeností budoucnosti jsem jim dal jeden samopal, pušku dvě pistole a dostatek nábojů do všech zbraní. Jinak si vzali několik oštěpů, luků a asi dva nože. Do ranců si zabalili několik kusů nádobí a řadu různých osobních maličkostí, které se jim mohli hodit.

Petr už na nic nemínil čekat a pobízel své „souputníky“ k co nejrychlejšímu odchodu. Díky tomu byli všichni brzy připraveni a hotovili se k opuštění rodného hnízda. Když si nahodili rance na záda, nevydržela Lenka v sobě déle dusit tu bolest.

„Ne … neodcházejte prosím. Petře! Jane! Pavlo!“ Obracela postupně prosebný pohled zalitý slzami ke každému z nich. „Počkejte aspoň do jara. Kde se chcete v takovém počasí usadit?“

Dívky by možná i zviklala, ale Petr si stál na svém. Když viděl, že hrozí nebezpečí, že by jeho matka zanesla do jejich řad nějaký rozkol, prudce zavelel k odchodu. Když procházeli branou, vyprovázela je úplně celá osada. Děti jim mávaly, ti mladší trochu zaraženě, ale z tváří některých starších se dal vyčíst i náznak lehké závisti z toho, že „odpadlíky“ čeká jistě řada nových zážitků a dobrodružství. Ti nejstarší včetně dospělých volali za odcházejícími pozdravy a vesměs jim přáli hodně štěstí.

V obličejích těch co odcházeli jsem také četl různé pocity. Petr se tvářil velmi důležitě a téměř vítězoslavně i když jak jsem ho znal, byla v něm malá dušička. Jane vypadala naopak hodně vyplašeně a nejistě. Mnohem větší vnitřní klid vyzařoval z Pavli, která působila docela vyrovnaně a spokojeně. Zato dětem se po tvářích kutáleli slzy a obě ženy je musely téměř táhnout za ruce aby jim neutekly.

Dívali jsme se za zvláštní výpravou dokud nezmizela v lese. Potom jsme se postupně začali rozcházet po své práci. Na většině však bylo patrné, že je celá situace zaskočila a nikomu z nás určitě neudělala dobře. Znovu se mi před očima promítal spor s Petrem a říkal jsem si, zda jsem přece jen neměl výrazněji slevit ze svých nároků na děti i ze svých představ o organizaci života celé osady. I když pro mě tento odchod rodiny mého syna byl téměř tragedií, nemohl jsem si pomoci. Kdyby se vrátil čas, jednal bych pravděpodobně stejně. V zásadních věcech jsem prostě kompromisy dělat nechtěl.

Velký učitel

Po odchodu rodiny mého syna se náš život vrátil do vyjetých kolejí. Dál, s nezměněnou intenzitou jsem se věnoval výchově dětí. Samozřejmě jsem více pozornosti dával svým potomkům, jednak proto, že jsem s nimi byl v bližším kontaktu a jednak také proto, že Jitka s Martinou byly velké odpůrkyně mojí výchovy a jen velmi nerady se smiřovaly s mými jak ony říkaly „výchovnými ataky“ na jejich potomky. Daleko nejinteligentnější ze všech dětí se jevila malá dcerka mojí Mileny Patricie.

Dokonce v jejím útlém věku tří let jsem ji dokázal naučit hrát šachy. Šachy jsme měli jen jedny, které jsem si prozřetelně vzal v budoucnosti. Byly to obyčejné magnetické figurky, ale svému účelu postačovaly. Hra s nimi však nebyl takový požitek, jako s „pořádnými“ velkými figurkami. Proto jsem se již řadu měsíců snažil vyřezat svoje dřevěné, které byly sice moc pěkné, ale práce na nich se ubírala velmi pomalu, protože jsem jednak neměl tolik času a jednak jsem si dával hodně záležet, abych na nich nic nezkazil.

Moje svěřenka nejdřív zvládala samozřejmě jenom základní tahy, ale velmi rychle se zlepšovala a často jsem nevycházel z údivu, jaké kombinace dokázala vymyslet. Kdysi jsem platil za docela slušného šachistu, ale sledovat některé její myšlenkové pochody mi činilo postupně větší a větší problémy. Toto byl jeden z mála případů, kdy jsem litoval, že nejsme v budoucnosti. V naší době bych z ní udělal opravdovou šachovou mistryni. Tady jsme sice také uspořádali jakýsi turnaj, ve kterém ještě ne pětiletá Patricie v podstatě nenašla soupeře. Já jsem pochopitelně nehrál a tak dívka prohrála jen jednu partii a to ještě jen díky tomu, že se ve vyhrané koncovce s Reginou předváděla tak, že přehlédla jedno tahový mat. Neobešlo se to bez slziček, ale i toto ke správnému vývoji šachisty patří. I přes tuto porážku dívka v turnaji s přehledem zvítězila a dostala ode mě kamennou medaili, kterou jsem vyrobil pomocí své nepostradatelné přítelkyně, laserové pilky. Dalších turnajů se dívka už neúčastnila, protože by to nemělo žádný smysl. Hrála tak dobře, že jsem jí mohl konkurovat jenom já. Zatím jsem většinou vyhrával, ale jak dlouho. Pokud vše půjde tak jak to vypadá, za několik let nebude dívka chtít hrát ani se mnou, protože bude o tolik silnější, že by hra nebyla zajímavá. Nebo bude hrát Patricie s „hendikepem“ jako jsem dřív hrával já. Abych objasnil co to znamená. To se prostě silnějšímu hráči odebere nějaká figurka a jinak se hraje „normálně“. Čím větší je rozdíl mezi oběma hráči, tím silnější figura se odebere. Když je sílu soupeřů velmi rozdílná, může se odebrat i figur více. Když jsem hrával se začátečníky, nechával jsem si jen pěšce a krále.

Přesto, že šachové mistrovství malé Patricie nemělo žádnou budoucnost, pokračoval jsem v jejím tréninku s neutuchajícím úsilím. Jednak proto, že nás to oba velmi bavilo a také proto, že šachový trénink velmi zdokonaluje komplexní myšlení a vůbec duševní schopnosti. Kromě jiného učí hráče vítězit i prohrávat, což se dá pochopitelně uplatnit i mimo šachovnici. Používal jsem tři typy tréninku. Buď jsme spolu jen tak hráli, nebo jsem ji učil některé známé obraty např. v zahájení a nebo jsem jí stavěl různé pozice (diagramy) a ona se pak snažila najít nejlepší tahy pro tu kterou stranu.

Často, když jsem přemýšlel o výchově dětí, hledal jsem úzkou hranici mezi dobrem a zlem. Tí mám na mysli hranici, kdy ještě dobro prospívá a za ní už škodí a je to spíše rozmazlování. Nejen z historie jsem znal řadu případů, kdy se rodiče chovali ke svým dětem doslova otřesně, nadávali jim, bili je apod. a přesto z těchto dětí často vyrostli vynikající lidé. Sice své rodiče často nenáviděli, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že výsledek výchovy jejich rodičů byl více než pozoruhodný. Samozřejmě tito rodiče se ke svým dětem takto chovali proto, že je neměli dost rádi, nebo je dokonce z různých pohnutek nenáviděli.

Naopak na druhé straně jsem znal ne méně početnou skupinu, kdy se rodiče ke svým potomkům chovali doslova vzorně a zahrnovali je láskou a přesto z jejich dětí vyrostli když to řeknu slušně zkažení lidé. Právě proto jsem se stále snažil najít tu správnou hranici přísnosti. Nalézt ji však nebylo vůbec jednoduché zejména proto, že každé dítě mělo tuto hranici někde jinde.

Uplynuly už tři týdny od doby, kdy nás opustili odpadlíci a stále jsme o nich neměli žádnou správu. Začínal jsem si dělat opravdu velké starosti. Ještě hůř to snášela Lenka, která mi svým mlčením a vyčítavými pohledy dávala najevo, že je všechno moje vina. Na hádky jsem neměl náladu a tak jsem se tvářil, že jsem si ničeho nevšiml. Jednoduše jsem si počkal, až žena začne sama. Když viděla, že se skutečně k ničemu nemám, musela převzít iniciativu.

„Nedělá ti starosti, co je s Petrovou rodinou?!“

„Ale to víš, že dělám,“ opáčil jsem, „ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat.“

„Jak to všechno,“ durdila se žena. „Něco snad udělat můžeš.“ „Když nejdou oni k nám, musíme jít my k nim!“

„To je sice pěkný,“ odporoval jsem, „ale kde je chceš hledat.“ „Stopy dávno zavál sníh a dobře víš, že na každé lovecké výpravě se snažíme zahlédnout nějaké příznaky, které by nám je pomohli najít, ale nikde nic.“

„Já to přeci vím taky,“ nedala se žena. „Musíme se prostě víc snažit a jít hlavně dál od osady. Petr se určitě neusadil někde blízko. Znáš ho ostatně stejně dobře jako já.“

„Znám, znám. Abych se přiznal, už mě taky napadlo, že se vypravím na nějakou průzkumnou výpravu. Vzhledem k tomu, že budu určitě muset přespat někde v divočině, tak čekám až se trochu oteplí. Tyhle mrazy, co panují od minulého týdne jsou i pro mě dost extrémní. Víš, že mi zima nikdy moc nevadila ale teploty pod mínus třicet jsou teploty pod mínus třicet. Čekám jen až se počasí zlepší a pak hned vyrazím.“

„Snad je nechceš jít hledat sám,“ vyděsila se Lenka.

„Ano jistě. Nemíním zatěžovat ostatní naší rodinnou věcí. Také cítím za celou situaci osobní odpovědnost a proto to chci vyřídit sám.“

„Něco se ti v divočině stane a pak budeme ještě hledat i tebe.“ Nemínila povolit žena. „Nejsi žádný mladík, abys mohl takhle riskovat.“

„Jen se o mě neboj. Zatím jsem se vždycky uměl o sebe postarat sám,“ protestoval jsem.

„Máš sice pravdu, ale nikdy předtím jsi nebyl tak starý, jako jsi teď.“ Rýpla si manželka.

„No dobře, moc vtipné.“ Zabručel jsem otráveně. „Nejdřív ti strašně záleží na tom, aby je někdo šel hledat a když se sám nabídnu, tak si ze mě děláš srandu. Měla by sis ujasnit, co vlastně chceš!“

„Tak se nezlob,“ pokračovala smířlivým tónem. „Vždyť víš, že jsem to nemyslela ve zlém. Já jen že mám o tebe strach.“

„To je od tebe hezké,“ odpověděl jsem také mírněji. „Ale teď to stejně řešíme zbytečně. V téhle zimě se delší výprava dělat stejně nedá. Počkáme až se oteplí a pak uvidíme.“

„Máš asi pravdu,“ souhlasila žena, „ale nečekej, že bych tě pustila samotného.“

„Jasně, jasně.“ „Tak já to čekat nebudu,“ souhlasil jsem naoko. V duchu jsem si pomyslel, že si to stejně udělám, jak budu považovat za správné.

„Doufám, že nemíníš zase nějak chytračit,“ vytrhla mě z úvah Lenka. „Tentokrát se jen tak nedám. Nechci abys hazardoval jen proto, že si chceš dokázat jaký jsi mladík.“

„Já si přece nechci nic dokazovat,“ odpověděl jsem po pravdě. „Sám dobře vím, že jsem starý a že už to bude jenom horší. Chci jít sám jednak proto, že nechci oslabovat početní ochranu tábora no a přiznám taky, že potřebuju být pár dní sám od všeho tady toho shonu. Dobře víš, že občas prostě potřebuju vypadnout.“

„To vím,“ souhlasila, „ ale nikdy jsi se netoulal v zimě.“

„Taky nikdy nebyl takovýhle důvod,“ oponoval jsem. „Ale už to skončeme. Slibuju, že to ještě promyslím. Tentokrát tomu můžeš opravdu věřit.“

„Tak jo. Věřím ti.“

S tím jsme se rozešli každý po svém.

Smutný návrat

Několik následujících dní mrazy přetrvávaly zhruba ve stejné podobě a proto jsem svou výpravu stále odkládal. Seděl jsem zase jednou v podvečer na své oblíbené věži, sledoval blížící se cirovité mraky od západu, které byly neklamnou známkou nadcházející změny počasí. Když zítra přijde fronta, říkal jsem si, tak bych mohl pozítří vyrazit. Napadne sice nový sníh, ale nemělo by ho být mnoho, protože v těchto meteorologických situacích, kdy trvá dlouhodobé pěkné počasí, způsobené tlakovou výší, se většinou první frontální porucha ve vyšším tlaku z větší části rozpadne a srážky jsou pak slabé.

Z úvah mě náhle vytrhlo, když jsem uviděl, jak se z lesa vynořila nějaká postava. Na první pohled bylo jisté, že je to někdo z nás, ale kdo, to jsem zatím nebyl schopen určit. Soustředil jsem svůj zrak a čekal až osoba přijde blíž. I když přijde bylo příliš vznešené slovo, protože postava značně klopýtala a každou chvíli se svalila do sněhu. Vždy ale nakonec dokázala vstát a tak jsem mohl brzy s obrovským překvapením konstatovat, že je to můj vnuk Petr! Na nic jsem nečekal a vyběhl mu naproti. Když jsem se dostal k němu, zhroutil si mi bez hlesu do náruče.

„Co se stalo! Kde jsou všichni! Tak mluv v přece!“ Vychrlil jsem na něj celkem zbytečně, protože hoch byl tak vysílen, že než mohl cokoliv odpovědět, upadl do bezvědomí.

„Co mu je proboha!“ Křičela z dálky Lenka a hnala se k nám. Nečekala ode mě ani odpověď, protože bylo zřejmé, že nemůžu vědět o moc více než ona. Jen mi vzala chlapce z náručí a začala ho horečně prohmatávat, aby zjistila, zda nemá něco zlomeného. Když nic nezjistila a navíc neviděla žádné povrchové zranění, trochu se uklidnila.

Mezitím se kolem nás shromáždili všichni ostatní, jejichž tváře vyzařovaly zvědavost i znepokojení zároveň.

„Omdlel,“ předešla jakékoliv otázky Lenka, „uhněte ať ho můžu odnést do postele.“

Dav se němě rozestoupil a když Lenka s chlapcem prošla, šli jsme všichni dovnitř.

Péťa se už toho dne úplně nevzbudil. Když se na chvíli částečně probral, podařilo se Lence do něj vpravit jen pár lžic polévky a on zase upadl do hlubokého spánku. Definitivně se probudil až brzy ráno. Seděli jsme s mojí ženou celou noc u jeho postele, protože jsme se báli, aby se mu v noci neudělalo špatně a aby se třeba nezadusil.

Když chlapec procitl, nedal jsem mu ani chvilku a hned naléhal, aby mi vysvětlil co se stalo.

„Přepadli nás domorodci. Všechny zabili!“ Hlesl zdrceně

„Jak to?“ Nemohl jsem uvěřit. „To se přeci nemohlo stát! Jseš si jistý?!“

„Jsem. Všichni jsou … mrtvi.“ Vypravil ze sebe hoch.

Věděl jsem, že nelže, ale mé srdce se stále zdráhalo uvěřit, že jsem přišel o syna i o vnučku. Lenka s očima plnýma slz jen nepřítomně zírala před sebe. Když jsme se všichni trochu vzpamatovali, vyzval jsem chlapce aby nám vypověděl celý jeho příběh. Chlapec začal nejdříve dost rozpačitě, ale jak se rozpovídal, napětí z něj spadlo.

„Když jsme se s vámi rozloučili, šli jsme hledat nějakou svoji jeskyni. Táta se chtěl dostat co nejdál a tak nám rovnou řekl, že půjdeme několik dní. To se mi sice nelíbilo, ale odporovat jsem se bál.

První den jsme šli téměř až do tmy. Táta nás poháněl k většímu spěchu, ale já a hlavně Pavlínka jsme už nemohli. To mámu naštvalo a s tetou Pavlou donutily otce abychom se konečně utábořili na noc. Byli jsme pořád v kaňonu a tak o jeskyně nebyla nouze. Vybrali jsme si jednu, která bylo dost podobná té naší hlavně proto, že byla vyvýšená a dostávalo se do ní přes skalní terasu. Byli jsme tak unaveni, že jsme rozdělali oheň, vzali si pár kousků sušeného masa a usnuli v jeskyni. Byla docela zima, tak jsme se schoulili k sobě, přikryli se kůžemi a na ně ještě nahrnuli suché listí.

Ráno, když jsme se probudili, byla pořádná zima, ale pěkně svítilo sluníčko. V jeskyni se mi docela líbilo a ani mamka s tetou se už nechtěly trmácet dál. Táta však o tom nechtěl ani slyšet. Bylo to prý příliš blízko k vám. Museli jsme se sbalit a šlapat ve zmrzlém sněhu dál.

Táta nás hnal celé dopoledne jako nadmuté kozy a dal nám přestávku na oběd až když jsme padali hlady. Snědli jsme sotva trochu masa a otec nás už zase pobízel ke spěchu.

Cesta kaňonem už začala být hodně složitá, protože jsme každou chvíli museli přelézat hromady sutě nebo spadlé kameny. Proto otec rozhodl, že soutěsku opustíme a vylezeme nahoru.

Nešlo nám to moc dobře, protože jsme každý kromě malé Pavlínky nesli těžký náklad a sníh na příkrém svahu strašně klouzal. Nakonec nám to trvalo snad hodinu a to se ještě otec musel vrátit pro můj náklad, protože já jsem se byl schopen vydrápat nahoru sotva sám. Když jsme se ocitli ve volné krajině, tak se do nás pořádně opřel vítr. Před námi se rozprostírala nedozírná pláň, přerušovaná jen nevýznamnými pahorky a jednotlivými stromy.

Myslel jsem, že si aspoň teď trošku odpočinem, ale táta nepovolil. Slunce se začínalo sklánět k západu a my zatím neměli kde hlavu složit. Na plošině ani navíc nebyly vidět žádné jeskyně nebo něco podobného, kde by jsme se mohli ukrýt na noc. Všude jen nedozírná pláň s řídkým porostem. Dospělí nás hnali jako splašení, protože začínali být nervózní, kde budeme spát. Když už sluneční kotouč zcela zapadl, našli jsme uprostřed většího shluku stromů, menší proláklinu, ve které se dalo jakž takž utábořit. Stejně jsme neměli na vybranou, protože již byla skoro tma.

Rozdělali jsme oheň a nanosili větve, jejichž část jsme si dali pod sebe a zbytkem se přikryli. Byla nám pořádná zima, tak táta hodně přiložil na oheň a všichni jsme se schoulili těsně k sobě. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení a usnul jsem asi hned jak jsem zavřel oči.

Když jsem se ráno vzbudil, byli už dospělí vzhůru a balili věci. K jídlu jsem dostal kousek nějakého pečiva, které jsme si nesli z „domova“, které jsem musel dojíst za pochodu. Byli jsme jako štvanci, kteří pořád před něčím prchají. Na všech kromě táty byla vidět značná únava a pokud jsem správně pochopil rozhovor mezi všemi dospělými, dostal můj otec od mamky a tety ultimátum, že do večera musí najít úkryt, kam se budeme moci natrvalo uchýlit.

Hledali jsme všichni, ale ať jsme napínali smysly sebevíce, nikdy se žádné vhodné útočiště neobjevovalo. Všude pustá, zasněžená pláň, prosta vhodných „přírodních útočišť“. Když bylo zhruba poledne, zastavili jsme, aby se dospělí poradili. S Pavlínkou jsme si vzali něco k jídlo, už ani nevím co a čekali jak „debata dopadne.

Těšily jsme se, že si aspoň odpočineme, protože jsme nohy už ani necítili, ale porada byla žel velmi krátká a my jsme tak opět ve spěchu dojídali poslední sousta. Jak jsem se dozvěděl, bylo rozhodnuto, že se buď vrátíme do našeho kaňonu, který ostatně nemohl být daleko, protože většinu času jsme šli podél jeho předpokládaného směru, nebo se uchýlíme do nějakého jiného, který by se namanul dříve. Předpokládalo se, že jsme od kaňonu severně a vzdálenost odhadoval táta tak na dvě hodiny chůze.

Dvě hodiny to být mohly, ale ne chůze ale spíše běhu. Ale nikdo z nás už nechtěl strávit další noc nahoře v pustině a proto jsme celkem bez reptání pokračovali. Jedině Pavlínce už došli síly a musel jí táta nést.

Když jsme konečně ke kaňonu dorazili, měl jsem pocit, jako kdyby se blížil k domovu. Byla to prostě naše „díra“. I ze shora bylo vidět, že stěny jsou provrtány řadou jeskyní. Jak se však dostat dolů. V místě, kde jsme se nacházeli nebylo na sestup ani pomyšlení. Vysoké a strmé stěny dávaly tušit, jak by dopadl náš pokus o jejich zdolání.

Táta proto rozhodl, že my zůstaneme na místě a on půjde na průzkum. Nejdříve se vydal na východ, ale za pár desítek minut se vrátil s nepořízenou. Zato když se vydal na západ, byl zpět v několika minutách s tím, že našel perfektní stezku, kterou se můžeme dostat dolů. Všichni jsme byli rádi, takže nás tentokrát nemusel vůbec pobízet. Popadli jsme věci a hrnuli se za otcem. Ta perfektní stezka nebyla zase až tak perfektní, ale nakonec se nám i přes určité potíže podařilo slézt dolů.

Když jsme se dostali dolů, ocitli jsme se uprostřed jakéhosi skalního náměstí. Kaňon byl totiž v těchto místech široký jen asi 20 metrů a pouze v místě, kde jsme se nacházeli my, se rozšiřoval na téměř 100 metrů. Vyhlédli jsme si jednu jeskyni, která svými rozměry postačovala k pohodlnému bydlení možná i deseti lidí. Rozměry měla 3 krát 8 metrů a vysoká byla tak, že uprostřed se mohl rovně postavit i dospělý člověk. Vchod nebyl přímo u země, ale asi o necelý metr výše, což se tátovi taky líbilo. Nanosili jsme velkou zásobu dřeva a zapálili oheň. Táta se šel ještě rozhlédnout po okolí a my jsme se chystali zasytit naše prázdné žaludky. Opékali jsme si maso, které jsme nesli ještě z domova. Bylo to poslední jídlo, které jsme měli a tak bylo jasné, že se druhý den půjde na lov. Už jsem se těšil.

Těšil jsem se ale zbytečně, protože ráno, když jsem se vzbudil byl táta pryč. Vzhůru byla jen teta Pavla, která právě přikládala na oheň. Že mě otec na lov nevzbudil mě docela mrzelo, ale brzy jsem na to zapomněl. Věnoval jsem se totiž prolézání nesčetných jeskyní, které naše náměstí nabízelo. Ani jsem si neuvědomoval, jak je to nebezpečná činnost. Matka mi potom taky pořádně vyhubovala, protože prý mohl být v nějaké jeskyni třeba medvěd nebo nějaké jiné nebezpečné zvíře. Když jsem však takhle přelézal z jeskyně do jeskyně, náhle se celé okolí otřáslo mohutným zaduněním. Když jsem se vzpamatoval, uviděl jsem asi 30 metrů ode mě mrtvé bizoní mládě. Že by pršeli bizoni? Pomyslel jsem si. Když jsem se však podíval nahoru a uviděl otce, bylo mi vše jasné. Táta ho ulovil a aby se s ním nemusel tahat dolů, tak ho prostě shodil.

Další dny probíhaly jako podle šablony a nic zvláštního se nedělo. Občas jsme chodili s tátou na lov a měli jsme se celkem dobře, ale byla to nuda. Nikdo si však moc nestěžoval, jen Máma se občas hádala s Pavlou, ale ani nevím proč.

Jednoho dne jsem si hrál poblíž tábora, když jsem náhle uslyšel z druhé strany tábora strašný ryk. Byl jsem za záhybem kaňonu, takže jsem neviděl, co se děje. Než jsem k němu doběhl uslyšel jsem i několik výstřelů. Opatrně jsem vykouknul zpoza skály. Na to co jsem spatřil, nezapomenu do konce života. Všude v táboře byli domorodci, kteří vítězně křepčili kolem mrtvých těl mé rodiny. Leželi tam bez ducha otec, mamka i sestřička Pavlínka. Jenom teta Pavla byla ještě naživu, jenže k ní právě přistoupila nějaká žena s dlouhými šedivými vlasy a … proklála jí hrdlo oštěpem. Potom jsem už na nic nečekal a upaloval pryč. Ani nevím, jak jsem se dostal. Pamatuju si jen, že jsem běžel jen kaňonem a že jsem musel dvakrát přečkat noc na stromě.“

Péťův monolog jsem, stejně jako řadu předešlých rozhovorů, poněkud upravil do spisovnější podoby, protože mi náš hovorový jazyk, když jsem ho „hodil“ na papír, nepřipadal příliš vhodný a navíc slovník ani ne sedmiletého chlapce nebyl příliš bohatý.

„Hlavně, že jsi tady,“ konejšil jsem ho. „Teď už bude všechno dobrý.“

„Nic už nebude nikdy dobrý,“ vzlykl chlapec plačtivě. „Copak jsi zapomněl, že celá moje rodina je mrtvá!?“

„Co to říkáš? Protestoval jsem. „My všichni jsme přece tvoje rodina.“ „Část naší rodiny sice zahynula, ale život jde dál. Budeme na ně vzpomínat v dobrém, ale musíme se dívat především dopředu.“

Chlapec už neodpověděl a jen se pokorně schoulil Lence do náruče.

Hrůzný nález

Druhý den jsem se s Péťou, Philem, Lenkou a Pračkou vypravil na místo zkázy. Chtěli jsme se postarat o ostatky našich příbuzných a také o jejich výbavu. Nebylo by totiž nic příjemného, kdyby například střelné zbraně padly do rukou domorodců. Doufal jsem zároveň, že se tak již nestalo. I když si je mohli vzít již po úspěšném útoku, vrozená hrůza k těmto pro ně nadpozemským věcem jim v tom snad zatím zabránila. Jen mi pořád vrtalo hlavou, jak to že s domorodci byla i ta záhadná šedovlasá žena. Při zdejších mravech nebylo myslitelné, aby se žena mohla účastnit loveckých nebo válečných výprav. Ať jsem to probíral z kterékoliv strany, na nic kloudného jsem nepřišel. Možná se malý Péťa jen spletl.

Předpokládal jsem, že cesta tam nám zabere necelé dva dny. Před tím jim to sice trvalo téměř dny tři, ale oni jednak nešli přímo a jednak opustili soutěsku, čímž si také hodně zašli.

Všichni jsme byli dobře ozbrojeni, protože jsme nechtěli nic ponechat náhodě. Počasí jsme měli slušné. Bylo sice pod mrakem, ale nesněžilo a nefoukal ani vítr. Šli jsme svižným tempem, protože jsme se chtěli na noc dostat alespoň do jeskyně, kde přenocoval Petr s rodinou. To se nám také bez větších potíží podařilo. Když jsme dorazili, zbývaly ještě tak dvě hodiny do setmění. V klidu jsme nanosili haldu dříví na oheň, na kterém jsme si potom opekli srnčí maso, které jsme si nesli s sebou. Brzy poté šel velmi unavený Péťa spát a my dospělí jsme zůstali ještě sedět kolem ohně. Mlčelo se a každý byl pohroužen do svých myšlenek. Po nějakém čase začalo být už to ticho přímo tíživé. Nikdo se ale neměl k tomu, aby ho přerušil a ani mě přesto, že jsem usilovně přemýšlel co vhodného říci, nic nenapadalo.

„Dobrou noc,“ zvedl se první Phil.

„Dobrou, dobrou,“ odpověděli jsme s Lenkou téměř zároveň.

„Já jdu taky spát,“ přidala se Pračka. „Když bude potřeba, tak mě vzbuďte na hlídání. Dobrou.“

Když zvuky „spáčů“ postupně utichly, promluvila konečně Lenka.

„Co myslíš, že tam zítra najdem? Je možné, že by ještě někdo přežil?“

„Sice bych si to moc přál, ale nevěřím tomu.“ Musel jsem krotit náznak jejího optimismu, protože jsem nechtěl, aby druhý den prožívala další zklamání. „Domorodci nemají ve zvyku brát zajatce a už vůbec ne raněné. Podle toho co popsal Péťa museli být všichni buď mrtví, nebo ranění.“

„Musíš být tak krutý,“ přemáhala pláč Lenka. „Nemůžeš mi nechat aspoň malou naději?!“

„Pravda je někdy opravdu krutá, ale přece nechceš abych ti lhal. Musím však připustit, že naděje existuje vždycky, ale tentokrát je skutečně mikroskopická. Jseš takhle spokojenější?“

„Budeš se divit, ale jsem,“ opáčila žena smířlivě. „Přesně tohle jsem chtěla slyšet. Člověk by řekl, že čím budeš starší, tím lépe se naučíš ženám rozumět, ale u tebe je to spíš naopak.“ S posledními slovy se mi schoulila do klína a opět jsme se každý ponořil do svých myšlenek. Tentokrát již ticho zdaleka nebylo tak tíživé jako předtím, protože jsme si to hlavní vyjasnili.

Byla už dávno tma, mezi protrhávajícími se mraky stále častěji vykukoval měsíc v úplňku, který zaléval celou krajinu svým studeným světlem, které bylo ještě umocňováno zasněženou krajinou. Začaly se mi klížit oči, tak jsem je na chvíli zavřel aby si odpočinuly. Asi jsem usnul, protože jsem se s trhnutím probral, až když se mi Lenka zvedla z klína.

„Já nespím,“ mlžil jsem napůl v žertu.

„Já vím teď už nespíš,“ smála se moje žena. „Ale celou poslední hodinu jsi spal jak nemluvně. Bála jsem se pohnout, abych tě nevzbudila, ale teď už jsem to nemohla vydržet, protože mě brnělo celé tělo.“

„Vážně? Celou hodinu.“ Divil jsem se. „Mě připadalo, že jsem jen na chvíli zavřel oči.“

„Vyspal ses aspoň trochu? Šla bych se na chvíli natáhnout a pak tě vystřídám. Jo?“

„Jasně, jen běž. Já už jsem si odpočinul,“ kasal jsem se.

„Tak jo. Zatím dobrou,“ rozloučila se Lenka.

Abych se pořádně probral, přiložil jsem na oheň a několik minut se procházel na okraji osvětleného kruhu. Pro pořádné rozproudění krve jsem si udělal i několik cviků. Takto rozhýbán, posadil jsem se znovu k ohni, přikryl se kůží a přemýšlel o věcech příštích…

„Dobré ráno!“ Ozvalo se náhle nade mnou.

Když jsem otevřel oči a vyhrabal se z přikrývek, uviděl jsem nad sebou smějící se Pračku. Než jsem se zmohl něco říct, pokračovala ona.

„Říkala jsem ti, že mě máš vzbudit na hlídku. Ale vidím, že jsi to vzal džentlmensky a hlídal celou noc,“ přidala posměšně.

„Ale já skutečně hlídal,“ kroutil jsem se jako had. „Usnul jsem až když jsem slyšel, že se ostatní probouzejí.“

„Přede mnou se nemusíš omlouvat,“ dodala smířlivě, „jen si myslím, že by bylo lepší, kdybys přiznal pravdu a nevymlouval se jako malej kluk. Každý přece může udělat chybu, ale je pak na něm, jak se k tomu postaví.“

Po jejích slovech jsem měl pocit, že jsem rozpaky červený jako rak. Uvědomil jsem si totiž, že má naprostou pravdu. Přitom jsem se vždy snažil, abych se k takovéhoto trapného chování vystříhal. A teď, když bych se měl chovat jako moudrý, úctyhodný kmet se chovám jako školák, kterého přistihli při něčem nekalém. Podvědomě jsem tušil, čím to je. Jak jsem se pořád snažil, aby na mě bylo stárnutí vidět co nejméně, tak jsem prostě nechtěl přiznat, že bych mohl únavou usnout na hlídce. Přitom na tom nebylo nic tak zvláštního. Usnout na hlídce dokázal i mladík. Ale já jak jsem byl poslední léta zvyklý si hrát na silnějšího než jsem, jsem si to zprvu ani neuvědomil a proto jsem se tak trapně vymlouval.

„Promiň, máš pravdu“ omlouval jsem se překotně. „Byl jsem tak utahanej, že když jsem začal usínat, tak jsem ani nedokázal vstát a jít někoho vzbudit.“

„To ani nebylo potřeba,“ ozvalo se. Když jsme se oba překvapeně ohlédli po hlase, uviděli jsme Lenku jak vychází z jeskyně. „Hlídala jsem já,“ oznámila nám suše. Na můj udivený pohled jen poznamenala: „No co! Viděla jsem, že po takovém zápřahu, jaký jsi měl v posledních dnech, nemůžeš vydržet být celou noc vzhůru. Tak jsem si jen chvíli zdřímla a pak jsem hlídala sama. Nevím proč z toho děláš takový problém,“ upřela pohled na Pračku.

„No jo. Vždyť už mlčím,“ zavrčela Pračka.

Když se vzdálila z doslechu, upřel jsem na Lenku vděčný pohled a šeptl: „Dík.“

„To je v pohodě,“ mávla rukou žena. „Nesnáším jak se Pračka v poslední dobou dělá důležitou.“ „Ale sklaplo jí ne!?“

„Už jsem myslel, že jsi to udělala kvůli mně, a ty jsi zatím chtěla jen naštvat Pračku,“ litoval jsem se naoko.

„Ale to víš, že jsem to udělala hlavně kvůli tobě. Jen jsem tentokrát spojila příjemné s užitečným.“

„Tak to jsem rád, že mám u své ženy takové zastání,“ pravil jsem s trochou nadsázky.

Mezitím se vzbudily i děti. Po rychlé snídani, ke které jsme si dali nějaké placky a sušené ovoce, jsme plni očekávání vyrazili vstříc kruté realitě. Zpočátku se nám, stejně jako „prvním našim osadníkům“ postupovalo velmi špatně. Všude byly popadané kmeny, závaly z kamení apod. My jsme však na rozdíl od našich předchůdců vydrželi a místo abychom kaňon opustili, dál se prodírali úzkou soutěskou a asi po dvou hodinách strastiplné chůze byli za svou tvrdošíjnost odměněni. Stěny se totiž náhle rozestoupily a cesta se tak rázem stala mnohem schůdnější. Závaly a spadané kmeny teď už nebylo nutné pracně přelézat, ale stačilo je jen jednoduše obejít. Postupně jich navíc i ubývala a kaňon tak opět nabýval nám známou podobu.

Když se přiblížilo poledne, tušil jsem, že už nemůžeme být daleko od cíle. Péťa sice začínal být unaven, ale nechtěl jsem dělat přestávku, když jsem za každým dalším skalním ohybem tušil cíl naší cesty. Péti jsem se co chvíli vyptával, zda už nejsme blízko, ale ten na každou moji otázku stále jen zamítavě kroutil hlavou. Až asi po další hodině vykřikl vzrušením a chtěl se rozeběhnout napřed. Naštěstí jsem ho včas chytil za rameno, protože opatrnosti nebylo nazbyt.

„Už to tady poznáváš?“ Zeptal jsem se.

„Jo. Za támhle tou zatáčkou je naše jeskyně.“

Naznačil jsem ostatním aby počkali na místě a sám jsem se ostražitě plížil podél skalní stěny. Když jsem vykoukl za ohyb, bylo na první pohled zřejmé, že opatrnost byla tentokrát zbytečná. Tábor byl úplně prázdný. Na první pohled jsem ani nespatřil žádné stopy, které by napovídaly, že se tady nedávno odehrála nějaká tragedie.

Drtivá většina stop byla zničena, protože během těch několika dní, které uplynuly od tragedie asi dvakrát hustě sněžilo. Zkusil sem sice jít několik kilometrů dál kaňonem, v naději že objevím náznak nějaké stopy, která by dávala alespoň nepatrnou naději na to, že si domorodci někoho z našich vzali jako rukojmí, ale bylo to stejně bláhové počínání, jako hledat jehlu v kupce sena. Stopy jsem žádné nenašel a neobjevil jsem dokonce ani náznak něčeho, co by signalizovalo blízkost tábora domorodých agresorů. Vrátil jsem se proto zpátky v naději, že zbývající členové našeho „průzkumu“ objevili něco, co jsme na první pohled přehlédli. Bohužel, již zdálky jsem v jejich obličejích četl stejné, nebo ještě větší zklamání, než když jsem je opouštěl.

„Našli jste něco,“ zeptal jsem se vcelku zbytečně.

„Nic co by stálo za řeč,“ odpověděla za všechny Lenka. „Pár kousků zvířecích kůží, nějaké úlomky oštěpů a roztržený náhrdelník Jane.

„A zbraně? Nebo aspoň střelivo?! Nic jste nenašli?“ Pídil jsem se zoufale.

„Je to záhada, ale nic,“ řekla Pračka. „Myslíš, že si je ti lovci vzali?

„Napadá tě snad nějaká jiná možnost,“ odsekl jsem jí otráveně.

„A kde jsou naši? Myslíš, že je odvlekli s sebou?

„Odvlekli, odvlekli. To víš, že je odvlekli. Ale neodvlekli je domorodci, ale dravá zvěř. Domorodci si s nepřáteli starosti nedělají.“

„A co teď budeme dělat.“ Strachovala se Pračka. „Zkusíme domorodce pronásledovat?“

„Nevím kam by jsi je chtěla pronásledovat. Můžou už být bůhví kde. Navíc jsem za těch pár kilometrů průzkumu nenašel žádné vodítko, kterého bychom se mohli chytit. Osobně se mi nechce bloumat tady po neznámé krajině a dělat pohyblivý terč kdoví komu. Když se rozhlédnu kolem po těch srázech, necítím se tady právě bezpečně. Kdekoliv by mohl číhat zákeřný střelec, který by nás měl jako na dlani.“

„Takže navrhuješ, vrátit se domů?“ Chtěla slyšet moje definitivní rozhodnutí Pračka.

„Ano, pochopila jsi správně.“

Po cestě zpátky nikomu nebylo do řeči a tak náš průvod mohl z dálky působit jako procesí duchů. Noc jsme strávili v naší staré známé jeskyni a druhý den večer aniž by se stalo něco hodné zvláštního zaznamenání, jsme dorazili domů.

„Ahoóój.“ Volal na nás zdálky Jiří, který měl hlídku.

„Nazdar,“ odpověděl jsem tónem, který dával jasně najevo, jak jsme pořídili. Jiří se proto už ani neodvažoval zeptat. Jen nám otevřel bránu a pustil nás dovnitř. Ostatní se také poněkud zaraženě s hlídkou pozdravili.

„Nesete dobré zprávy,“ zavolala na nás od ohně, kde bylo shromážděno celé zbývající osazenstvo osady, Renata.

„Um, um,“ zavrtěla hlavou Lenka. „Našli jsme jejich tábor, ale jinak prakticky nic.“

„Takže ani jejich těla,“ nedala se Renata. „Tak to je dobrá zpráva ne?“

„Možná…, nevím…,“ hledala pohledem u mě zastání Lenka.

Já jsem však skutečně neměl sílu s nikým vybavovat a proto jsem jen neurčitě rozhodil rukama, zmizel v našem srubu a nechal tak svoji ženu aby sama vysvětlila všem, jak jsme pořídili.

Petra!

Druhý den ráno jsme se probudili do krásného jarního rána. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo dít něco zvláštního. Přesto jsem v nitru cítil jakýsi nejasný, svíravý pocit. Za dlouhá léta svého života jsem se naučil, nebrat tyto pocity na lehkou váhu.

Na síle slunečních paprsků již začínalo být cítit, že se blíží jaro. Sníh v místech které byly delší dobu vystaveny Slunci dokonce tál. Přesto, že jsme se sotva vrátili z výpravy, pěkné počasí mě nabíjelo energií a doslova mě lákalo na delší procházku. Rozhodl jsem se rychle.

Sbalil jsem si trochu uzeného masa, „cestovní“ tlumok, který jsem měl skoro pořád připraven a pochopitelně i svoji nerozlučnou družku, opakovací pušku rozloučil se s nejbližšími a vyrazil směrem k východu z osady. Všichni byli na moje toulky dávno zvyklí, a tak se nikdo nad mým odchodem ani příliš nepozastavoval. Když už jsem prošel branou, ozvalo se shora z ohrady: „Kdy se vrátíš?! Byla to všudypřítomná Lenka.

„Já nevím,“ nechtěl jsem se zavázat k nějakému konkrétnímu údaji, „ vždyť víš, že to může záležet na různých okolnostech.“

„To vím,“ pokračovala poměrně autoritativně žena, „ ale přesto bych chtěla, abys mi něco slíbil.“

„A to?“

„Vrať se prosím tě nejpozději do dvou dnů.“ Počasí není zas tak dobré, aby se daly podnikat dlouhé výpravy. A nechoď moc daleko. Kdyby se ti něco stalo, ať tě můžeme zachránit. Čím by jsi se dostal dál od tábora, tím hůř by se nám pátralo.“

„Mluvíš se mnou, jako bych byl malé děcko,“ zlobil jsem se naoko.

„Opatrnosti nikdy nezbývá,“ nedala se Lenka, „ a vy muži mi připadáte jako děti celý život.“

„Hele, nechci se zase hádat,“ snažil jsem se ukončit neplodnou debatu. „Když se nic zvláštního nestane, tak jsem pozítří doma.“ Prohlásil jsem rezolutně a aniž bych dal Lence prostor pro reakci, zamířil jsem rozhodně do divočiny.

„Hodně štěstí,“ zaslechl jsem ještě ženu.

Už jsem se ani neotáčel a jen jí zamával na rozloučenou rukou.

Brzy jsem se ponořil do lesa. Šel jsem velmi zvolna a vychutnával jsem si klid samoty. Zpočátku jsem neměl žádný konkrétní cíl, jen jsem si prostě chtěl užívat sladké volnosti. Pod nohama mi křupal zmrzlý sníh, který byl místy bičován hřejivými slunečními paprsky, které tu a tam probleskovaly mezi stromy. Když jsem se dostatečně „pokochal“, začal jsem přemýšlet, kde budu nocovat. Bylo sice sotva poledne, ale přesto bylo vhodné, stanovit si cíl, abych pak nemusel třeba večer improvizovat. Vzhledem k místu, kde jsem se nacházel, rozhodl jsem se, že přenocuji v jedné jeskyni, kterou už jsme několikrát použili a byla vzdálena sotva čtyři hodiny. Neměla sice nijak chráněný vchod, ale nikdy nic není dokonalé.

Předpokládal jsem, že si cestou ulovím nějaké menší zvíře, třeba zajíce nebo něco podobného, ale vzhledem k tomu, že jsem vůbec neměl hlad a k večeři mi mohlo bohatě stačit maso, které jsem si nesl z tábora, rozhodl jsem se, že nebudu zbytečně střílet. Zvířat jsem po cestě potkal více než dost, jakoby tušily, že pro ně nejsem nebezpečný.

K vytčenému cíli jsem pohodovou chůzí dorazil bez potíží a dokonce i v časovém horizontu, který jsem předpokládal. Výška Slunce na obloze mi dávala ještě několik hodin světla. Rozhodl jsem se, že si nejdříve všechno připravím na táboření a pak se budu jen nerušeně válet. Když jsem nanosil velkou haldu dříví, zapálil jsem životadárný oheň. Ohniště jsem rozdělal téměř ve vchodu jeskyně, abych tak vytvořil přirozenou ochranu proti nevítaným návštěvníkům. Sedl jsem si poblíž na plochý kámen, přes který jsem položil bizoní kůži. Zády jsem se opřel o skálu a kochal se pohledem do dálky. V těchto místech byl totiž les nahrazen středně vysokými křovisky a jen ojedinělými zakrslými stromy. Navíc jsem se nacházel na poněkud vyvýšeném místě, takže jsem měl krajinu směrem k zapadajícímu Slunci jako na dlani. Nemohl jsem se nádherného panoramatu vůbec nabažit. Až když se sluneční kotouč skulil celý pod obzor, dokázal jsem se odtrhnout. Byl čas trochu pojíst. I když jsem měl po celodenním půstu stažený žaludek, poručil jsem si polknout alespoň několik soust. Potom jsem pořádně přiložil na oheň a zachumlal se do kůží. Chvíli jsem ještě bezmyšlenkovitě zíral do prázdna, ale brzy se mi oči samy zavřely.

V noci mě náhle něco probudilo. Zprvu jsem si nedokázal uvědomit, co to bylo, ale záhy již nebylo pochyb. Z dálky jsem totiž zaslechl slabý zvuk střelby. A nebyl to nějaký ojedinělý výstřel, ale celé salvy ze samopalů a pušek, které se ozývali v kratších či delších intervalech. Neváhal jsem již ani vteřinu. Naházel jsem v rychlosti věci do tlumoku, popadl pušku a vyrazil k domovu. Naštěstí byla jasná noc a tak hvězdy a srpek měsíce, jejichž paprsky se odrážely od zasněženého povrchu, mi dávaly dostatek světla, abych se mohl bezpečně orientovat. Sice jsem spěchal, ale stejně jsem věděl, že mohu dorazit domů nejdříve tak za 4 až 5 hodin a to už může bude pravděpodobně po všem, ať už se tam stalo cokoliv. Přesto jsem se hnal, jako by vše záviselo jenom na mě.

Po několika minutách běhu střelba náhle utichla. Přemýšlel jsem, co se doma mohlo stát. Nejvíce mi vyhovovala představa, že se k táboru přiblížilo nějaké velké zvíře a že se ho naši snažili zahnat hlukem střelby. Podvědomě jsem však cítil, že důvod bude jiný. Do mysli se mi stále neodbytněji vkládala představa, že byl tábor stejně jako kdysi napaden domorodci. Sice jsem se snažil si ji nepřipouštět, ale bylo to marné.

Nakonec co se nám mohlo stát? Byli jsme dobře opevnění, dostatečně vyzbrojeni a pokud byla hlídka na stráži bdělá, musel by být případný útok odražen. Ale co když to bylo jinak. Co když mě doma čeká jenom spoušť a zkáza. Co když budou všichni. Co když … . Co když, co když. Už toho nech vynadal jsem si v duchu. Z chůze do které jsem před tím přešel, jsem se dal znovu do běhu. Sice mě už bolelo celé tělo a plíce naříkaly nedostatkem kyslíku, ale alespoň jsem se trochu odreagoval.

Nad obzorem už začínalo svítat. Střelba se dlouho neozvala, tak jsem si mohl namlouvat, že se v táboře nic hrozného nestalo.

Byl jsem už poměrně blízko, snad tak půl hodiny ostré chůze a stále jsem naštěstí neshledával náznaky, že by se stalo něco špatného. Ale to, že jsem zatím nic neobjevil, ještě neznamenalo, že je vše v pořádku. A skutečně! Náhle jsem napravo od mé trasy spatřil ve sněhu tmavou čáru táhnoucí se směrem, kterým jsem měl namířeno i já. Když jsem přišel blíž, obava se potvrdila. Byly to stopy pravděpodobně pravěkých lidí. A muselo jich být požehnaně, protože stezka byla vyšlapaná opravdu výrazně. Nedal se sice přesně určit počet lidí, protože postupovali v zástupu za sebou, ale tipnul jsem si, že jich muselo být minimálně dvacet. V počtu stop jsem jistotu neměl, zato jsem ji bohužel měl v důvodu proč zde jsou.

To, že zaútočili na naši osadu teď bylo nad slunce jasnější. I ta střelba teď do všeho zapadala.

Nejraději bych se ze všech sil rozběhl k domovu, abych stihl ještě něco zachránit, ale zkušenost mě nabádala k opatrnosti. Pokud jsem měl být někomu něco platný, nesměl jsem se předčasně prozradit. Proto jsem si jen připravil pušku k boji a s největší obezřetností se vydal podél stop.

Slunce se ještě sice nad obzor nevyhouplo, ale světla bylo víc a více. Byl jsem už opravdu blízko a proto jsem měl všechny smysly napnuté k prasknutí. Vyplatilo se! Zaslechl jsem totiž zpočátku těžko definovaný hluk, který však rychle sílil a když ho prořízly výstřely z automatických zbraní, měl jsem jasno. Osada byla napadena!

Zrychlil jsem, jak jen to bylo možné, ale přitom jsem se snažil zachovávat opatrnost, abych nepadl do nějaké pasti. Brzy jsem tak mohl zaznamenat, jak les přede mnou řídne a v dálce začínají vystupovat obrysy našeho opevnění. Ještě jsem nedokázal rozeznat detaily, ale bylo nepochybné, že osada čelí smrtelnému nebezpečí.

Ještě pár kroků a byl jsem na kraji lesa. Na chvíli jsem se skryl za posledním mohutným stromem, abych obhlédl situaci.V příkopu před opevněním, který byl právě téměř bez vody, se skrývalo blíže neurčené množství domorodých útočníků, kteří kryli střelbou osm svých „spolupachatelů“, kteří se obrovským beranidlem snažili prorazit naše vrata. Obránci pevnosti se snažili o občasnou střelbu, ale jakmile někdo z nich třeba jen kousek vykoukl nad hrazení, byl hned „pokropen“ dávkou z automatických zbraní. Ano slyšíte dobře. Z automatických zbraní! Jak je to možné?! V první chvíli jsem zůstal jako opařen a mozek mi jakoby přestal pracovat. Rychle jsem se však vzpamatoval, protože teď byl ten nejméně vhodný čas na podobné úvahy. V následujícím okamžiku se totiž útočníkům podařilo napůl vyvalit bránu a již se někteří drali divoce dovnitř.

Neztrácel jsem ani vteřinu. Vyběhl jsem ze svého úkrytu a když jsem byl tak 100 metrů od ohrady, tak jsem několika dobře mířenými střelami zasáhl tři domorodce, kteří se chystali proniknout poškozenými vraty. Vzápětí jsem obrátil zbraň proti hlavní části tlupy, která se již také chystala opustit bezpečí příkopu. Mým útokem byli evidentně zaskočeni a tak se mi podařilo čtyři nebo pět z nich zasáhnout. Vzápětí jsem však musel zalehnout za malou terénní vlnu abych se kryl před jejich střelbou. Útočníci se totiž skryli zpět do příkopu a tentokrát zalehli na stranu přivrácenou ke mně. Samopal měl pravděpodobně jen jeden, ale s ním mě v mé pozici zasáhnout nemohl. Větší nebezpečí pro mě znamenaly šípy, které na mě posílali obloukem a ty se začínaly zapichovat do země v mé nebezpečné blízkosti. Nemohl jsem se skoro pohnout a tak jsem se jen schoulil tak, abych šípům poskytoval co nejmenší plochu svého těla a přikryl jsem se medvědí kůží, což byla však jen chatrná ochrana. Má situace se zdála bezvýchodná. Pokud jsem se nechtěl stát snadným terčem, nemohl jsem svůj úkryt opustit, protože vzdálenost byla mezi námi sotva padesát metrů. Byla jen otázka času, než domorodce napadne mě oblíčit a „ukončit mé trápení“. V pomoc z tábora jsem asi taky doufat nemohl, protože podle zvuků střelby měli naši co dělat sami se sebou.

Při prvním průniku útočníků branou se útočníkům, hrdinně postavil Náča se svým lukem. Dva těžce zranil ještě než se dostali do osady a jednoho zastřelil, právě když se do ní dral. Další útočník mu však smrtelně prostřelil hruď pistolí. Byl to paradox. Náča, který celý život odmítal moderní zbraně, byl nakonec zastřelen jedincem na stejném vývojovém stupni, který se však se zbraní naučil zacházet nad očekávání rychle. Druhou a poslední naší obětí byla Náčova žena Martina, která když se snažila svému muži přispěchat na pomoc byla prokláta oštěpem jednoho ze dvou zbylých útočníků, kteří zbyli po střelách mých a Náči. Oba se pak schovali za nejbližší srub a neměli pravděpodobně velkých chutí pokračovat v útoku, protože proti nim stálo celé osazenstvo tábora a jejich posily v které doufali stále nepřicházely.

Naši mezitím zaujali bezpečné pozice, aby mohli čelit další vlně útočníků. Když však viděli, že nový útok nepřichází, rozhodli se vypořádat se zbývající dvojicí. Aby odvedli pozornost, začali soustředěně pálit do stěn srubu za kterým se útočníci ukrývali. Jiří tak mohl využít této zvukové clony a opatrně se vyhoupnout na střechu objektu. Přeběhnout po střeše a zneškodnit pistolí vyděšené domorodce bylo pak již jen dílem okamžiku. Když bylo nebezpečí uvnitř tábora zažehnáno, byl čas věnovat se nebezpečí vnějšímu. Narychlo zatarasili průchod poškozenou branou a vyhoupli se zpět na hrazení aby nakonec poslední chvíli pomohli i mé maličkosti.

Snažil jsem se jen kontrolovat pohyb nepřítele, aby mě nějak nečekaně nezaskočil. Naštěstí se zdálo, že protivníci zatím nemají odvahu opustit bezpečí svého úkrytu. Jenom mi občas posílali „pozdravy“ ze svých zbraní, aby mě udrželi pod tlakem. Horečně jsem se snažil najít nějaké východisko, ale stále mě nic nenapadalo. V tom jsem si uvědomil, že se něco děje. Nepřítel přestal střílet. Buď mu došlo střelivo, nebo je v tom něco jiného. Pevně jsem doufal, že ta druhá možnost bude to pravé. Ostatně nebylo by divu, kdyby tito primitivní osadníci vystříleli všechno co mohli bez toho aby přemýšleli o důsledcích. Už jsem se viděl jak slavím triumf na hrubou silou. Zase jednou zvítězí chytrost nad hloupostí, myslel jsem si. Vyklonil jsem se tentokrát trochu odvážněji ze svého úkrytu, abych zjistil, jak to skutečně je s municí nepřítele. Kdyby totiž mohli, jistě by po mě vypálili. Ale nic se nestalo. Právě když jsem se chystal, že svůj úkryt opustím, zaslechl jsem za sebou podezřelý šramot.

Otočil jsem hlavu tím směrem, a strnul hrůzou. Dva kroky za mou se napřahoval oštěpem obrovitý domorodec. Chtěl jsem na něj vystřelit, ale bylo příliš pozdě. Než jsem stačil zvednout zbraň proti němu, vyrazil mi ji oštěpem z ruky. Z pušky současně vyšel výstřel, který způsobil alespoň to, že domorodec pustil úlekem svoji zbraň a ta se zakutálela opodál. Byli jsme teď oba neozbrojeni, ale naše síly rozhodně nebyly vyrovnané. Proti mně stál sice o něco menší soupeř, jehož mohutné svaly, býčí šíje a divoký výraz mě však úplně zmrazovaly. Vůbec jsem si neuměl představit, že bych mohl holýma rukama vzdorovat takovému monstru. Nestihl jsem ani domyslet a obr mě srazil mohutným úderem k zemi. Ani jsem nestačil zvednout ruku na svou ochranu. Kolos se na mě vzápětí vrhnul a začal mě škrtit. Začal jsem se v duchu loučit se životem, protože můj chabý pokus se uvolnit snad domorodec ani nezaregistroval. Ze sevřeného hrdla se mi vydral poslední chrčivý zvuk a … .

Tím, že se útočníci zcela zaměřili na mě, se zcela odkryli obráncům pevnosti. Dokud byli naši zaměstnáni bojem uvnitř osady, tak to nic neznamenalo, ale když se s vnitřním útočníkem vypořádali, tak měli domorodce v příkopě jako na dlani.

Všichni kdo měli zbraň, tak pečlivě zamířili a na povel Jiřího najednou vypálili. Ještě předtím však Jitka, která stále vynikala přesnou střelou, provrtala kulkou „mého“ domorodce. Střelba mezi domorodci napáchala hotový masakr a ti co přežili se nezmohli ani na jeden výstřel odporu. Vzali prostě jen nohy na ramena a řítili se pryč, pryč od té hrůzy. V příkopě zůstala ležet více než dvacítka nepřátel, kteří byli buď mrtvi a nebo tak těžce zraněni, že nebyli schopni pohybu. Mezi nimi zůstala i podivná bělovlasá stařena o které jsme již slyšeli v souvislosti s tragedií našich odpadlíků. Byla to Petra, která nějakým zázrakem dokázala přežít.

Najednou jsem se mohl nadechnout! Otevřel jsem oči a nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Domorodec ležel bez ducha vedle mě s prostřelenou hlavou. Zároveň jsem si uvědomil, že slyším od tábora hustou palbu. Nadzvedl jsem se, abych se podíval, co se děje a málem mě kopl do hlavy jeden z domorodců, který s šíleným výrazem v obličeji prchal v panické hrůze do lesa. Spolu s ním utíkalo několik jeho dalších druhů. Mohlo jich být tak sotva deset. Nejprve jsem nechápal co se děje, ale když jsem se podíval směrem k hradbám a viděl na nich jejich jásající obránce, začalo mi svítat. Vítězství, vítězství je naše. Radoval jsem se jako malý kluk a běžel vstříc své velké rodině. Přivítání bylo bouřlivé ale přece jen zkalené prožitou událostí.

Těch několik domorodců kteří boj přežili již zmizelo v lese a tak kolem ležela jen bezduchá těla útočníků. Životem zaplatili bohužel i naši. Bylo zvláštní, že naši byli buď zabiti a nebo zraněni jen lehce. No naštěstí jen lehce, protože s vážnějšími zraněními by jsme si asi těžko poradili.

Oběti z našich řad naštěstí nebyly tak početné jako u útočníků. Přesto však nebyly o nic méně bolestné. Kromě lidských obětí jsme bohužel přišli i o dva z našich psů, kteří z nějakého nedopatření nebyli v době útoku přivázaní, zaútočili na našeho nepřítele a ten je „umlčel“.

„Tak tady ji máš, „ vytrhl mě z úvah Jiří.

Když jsem se podíval směrem k němu, uviděl jsem, jak na kusu stará kůže táhne poněkud nešetrně Petru.

„Vždyť je vážně zraněná,“ káral jsem ho. „Nemůžeš s ní takhle smýkat.“

„Nevím proč bych nemohl. Rozhlídni se kolem. Copak nevidíš co nám udělala?“

„Ať nám udělala co udělala, nedává nám to právo, abychom se k ní chovali jako ke zvěři.“

„A proč ne?!“ Stále nechtěl pochopit mladík. „Ona nás vraždí a my s ní budeme zacházet v rukavičkách? Ještě ji budeme hostit ne?!“

„To samozřejmě ne, ale byl bych rád, kdybychom se k ní chovali poněkud lidštěji. Pochopitelně to nic nemění na skutečnosti, že bude přísně a po zásluze potrestána. Když se k tobě někdo chová hnusně, tak to přeci ještě neznamená, že se musíš chovat hnusně i ty k němu.“

„To bych teda rád věděl proč!“ Vyjel na mě vyzývavě mladík.

„Protože když na špatné jednání odpovíš zase špatným jednáním, tak z toho může být zase jen špatná věc. Zkus někdy, až ti třeba někdo bude chtít ublížit nereagovat ve stejném duchu, ale třeba naopak třeba mile. Uvidíš, že se po tvé reakci i ta druhá strana zastydí a problémy možná zažehnáte hned v zárodku. Samozřejmě, setkáš se i s případy, kdy žádná tvoje dobrota nebo pokora nepomůže a pak si musíš umět hájit svoji zájmy i tvrdě. Ale proč nezkusit nejprve jednat po dobrém?“

„A víš co? Tak já to někdy zkusím!“ Nechal se vyhecovat Jiří. „Potom ti dám vědět, jak jsem pohořel.“

„Když to budeš myslet vážně, tak nepohoříš, alespoň většinou ne,“ hrál jsem si na proroka. „Ale teď je čas, podívat se na raněnou.“

Opatrně jsem ji přitáhl k ohradě a opřel zády o kůl. Snažila se nedat najevo žádnou slabost, ale přesto se neubránila bolestnému vzdechnutí. Když jsem odhrnul její koženou blůzu, bylo mi hned jasné, že tady nic nepomůže. Petra totiž měla břicho prostřelené několika kulkami a jedna pravděpodobně zasáhla i plíce. Bez chirurgického vybavení nebyla vůbec žádná naděje na to, že by teroristka přežila déle než několik hodin. Alespoň ji nebudeme muset soudit, pomyslel jsem si, ale hned jsem se za to zastyděl.

„Proč! Řekni mi proč jste nás napadli? Proč všechno to zabíjení?!“ Vyhrkl jsem na ní.

Petra nejdříve vypadala, jako by se mnou vůbec nemínila bavit, ale najednou jako by se v ní něco uvolnilo, spustila: „Proč? Ty se ptáš proč?!

„Co myslíš, že mě drželo při životě?! Jenom ta pomsta,“ zasyčela jedovatě.

„Pomsta? Proč pomsta,“ nechápal jsem. „My jsme ti přece nic neudělali. Jestli by se někdo mohl mstít, tak by to byly holky, které jste unesli jako rukojmí.“

„Důvod k pomstě se vždycky najde,“ zavrčela stařena. „I kdyby jen to, jak ste tady všichni nechutně šťastní. Obrací se mi z vás žaludek! Celý léta sem vás sledovala, jak si tady užíváte zatímco já trpěla jako zvíře. Léta jsem dělala těm pravěkejm tyranům služku, než sem se stala jejich náčelnicí. Až když ste nám předhodili ty vaše mlíčňáky a my získali jejich zbraně, dostala jsem se na pozici, která mi náležela. Nejdřív jsem je naučila se zbraní nebát, potom s nima zacházet a to všechno s jediným cílem.“

Ztěžka polkla, jako by se chtěla nadechnout k další řeči, ale to ji nedovolila Jitka.

„Ty jsi byla vždycky mrcha a mrchou si zůstala. Skončíš jak si zasloužíš – jako prašivý pes.“

Petra chtěla něco odpovědět, ale místo slov se jí z hrdla vydralo několik chrčivých zvuků a vzápětí jí z pusy vytryskl proud krve. Její zranění bylo tak vážné, že se jí nedalo pomoci. V posledních vteřinách ještě než obrátila oči v sloup, její tvrdý nekompromisní pohled jako by zjihl a když z ní vyprchal život docela, zůstal jí na tváři tak nevinný výraz, že mi jí bylo skoro líto. Raději jsem jí zatlačil oči a zakryl obličej kůží na které žena zčásti ležela.

„Říká se o mrtvých jen dobře, ale nevím co v jejím případě dobrého říct,“ přerušila tíživé ticho Renata.

„Radši neříkejme nic,“ ozvala se Lenka „ a uctěme chvilkou ticha všechny zesnulé.“

To byl rozhodně nejlepší nápad a všichni se mu bez dalších řečí podrobili. Potom jsme se společně jali vykopávat hroby pro všechny zemřelé. Naše oběti jsme pochovali samozřejmě na hřbitově před osadou. Těla útočníků jsme však pohřbili do hromadného hrobu, který jsme vykopali až na okraji lesa. Bohužel jsme museli některé těžce zraněné zastřelit, protože prostě nebyla jiná možnost. Bylo to nemorální, ale neměli jsme prostředky na to abychom se o ně mohli postarat. Po celou dobu „práce“ nebylo nikomu do řeči. Dokonce i malé děti, kterým se jinak pusa nezastavila, tentokrát mlčely jako zařezané. Když byla všechna těla uložena pod zem, začali jsme se jeden po druhém vytrácet. Někdo se chtěl vyrovnat s žalem nad ztrátou blízkých o samotě a někdo zase v nejužším kruhu své rodiny. Naše hoře sice nebylo tak velké, jako bylo zvykem třeba v mojí době, protože jsme přece jen byli více spjati s koloběhem přírody a násilná smrt nebyla zas tak neobvyklá, ale přesto jsme byli všichni více či méně zasaženi. Museli jsme se však s tím rychle vyrovnat, protože život šel dál.

Cesta se uzavírá

Uplynulo dalších sedm let. Já už jsem si začínal připadat jako starý pán. Když se měnilo počasí, tak mě bolely snad všechny klouby v těle. Nesnášel jsem jakékoliv změny. Chtěl jsem aby všechno běželo ve starých kolejích, prostě tak jak jsem byl zvyklý a to často nebylo možné. I když jsem věděl, že to tak musí být, stejně mě to někdy neuvěřitelně dráždilo. Proto jsem se taky, když mi bylo 60 let, vzdal oficiálního vedení osady. Tato čestná funkce tak připadla Náčovu Jiřímu, který byl ostatně v tu dobu jediným mužským kandidátem. Dřív jsem si myslel, že tento post po mě převezme můj syn Petr, bohužel osud mu nepřál.

Nový „vedoucí“ mě často svými rozhodnutími popuzoval, ale s tím jsem dopředu počítal. Nijak zvlášť jsme si totiž nerozuměli ani dříve. Byli jsme jak já s oblibou říkal, na opačných stranách lidského spektra. Na mě však už v podstatě nezáleželo. Důležité bylo, jak jsou s rozhodováním spokojeni ostatní a ti k mému překvapení spokojeni byli. Nechával jsem si proto většinou svoje připomínky jen pro sebe, abych kolem sebe zbytečně nešířil zlou krev. Naše kolonie se opět trochu rozrostla a já už jsem to ani nechtěl evidovat. O „funkci“ kronikáře se ostatně už starala moje dcera Milena.

Byl jsem velmi unavený starý muž. Ještě před pár lety jsem se cítil na vrcholu fyzických sil, ale z ničeho nic jsem začal pociťovat příznaky stárnutí, kterých přibývalo a navíc se ještě prohlubovaly. Často jsem se cítil tak unavený, že jsem skoro nebyl schopen se zvednout z lože. Moje fyzická kondice samozřejmě neunikla ostatním a proto se mnou už ani nepočítali na žádné fyzické práce. Byl jsem dobrý tak maximálně na to abych hlídal malé děti. Občas mě sice tu a tam požádal někdo o radu, protože přece jen moje zkušenosti byly nenahraditelné, ale nebylo to nic, co by mě nějak významně naplňovalo. Čím víc jsem byl nevyužitý, tím horší jsem měl náladu. Cítil jsem se prostě jako nepotřebný kmet.

Ještě po čtyřicítce jsem si myslel, že jsem na tom mnohem lépe než bych byl ve své době, ale později se to všechno prudce obrátilo. Neuměl jsem si to přesně vysvětlit, ale pravděpodobně to bylo tím, že jsem svůj organizmus příliš intenzívně a dlouhodobě namáhal. Nikdy jsem se nebyl zvyklý šetřit a to se mi teď možná stalo osudným. Možná by se ten proces dal připodobnit k vrcholovým sportovcům. Když správně trénují, tak jejich forma roste. Když však trénink přeženou, nebo podceňují regeneraci, tak jde jejich výkonnost prudce dolů. U mě se však nemohlo projevit nějaké to klasické přetrénování, ale spíše dlouhodobé, které pokud vím není obecně známo.

Já byl dlouhodobě vystaven poměrně velké fyzické zátěži, na které můj organizmus zhýčkaný civilizací nebyl připraven. Dokud však byl můj organizmus schopen slušně regenerovat, tzn. dokud jsem byl zhruba ve středním věku, tak jsem se cítil zejména díky zdravému prostředí a zdravé stravě výborně, ale na prahu stáří se tyto procesy zastavily a to byl právě ten zlom, který mě tak zasáhl. Svaly a klouby které musely vydržet mnohem víc, než se od nich původně očekávalo prostě začínaly vypovídat službu. S tím jak se mi horšil fyzický stav, bortila se mi i psychika. Ale co, říkal jsem si. Své jsem si užil, nikdy jsem nebyl skutečně nemocný, vychoval jsem celou řadu potomků, pomohl jsem dovést celou naši společnost až do podoby, v které jak jsem věřil může přežít po mnoho příštích generací.

Takže nač si vlastně stěžuju. Vždyť všechno je jak má být a že je jeden stařec unavený není vůbec podstatné. Je to jen přirozený vývoj živého organizmu. Je nutné si jen uvědomit, že každé období života má svá kouzla a období stáří ač to tak na první pohled nevypadá, není vyjímkou. Jde jen o to, jak se s tím dokážete vyrovnat. Jsou lidé, kteří si představují, že budou celý život moci dělat stejné aktivity a když zjistí, že ve stáří musí ve většině věcí slevit, tak jsou nešťastní a chřadnou. Mnohem lépe jsou na tom naopak lidé, kteří se dokáží změněným podmínkám relativně pružně přizpůsobovat a dokáží přehodnocovat svoje priority. Jde prostě jen o to aby si každý dokázal najít svoji „parketu“ podle svého „naturelu“.

Když jsem si toto všechno uvědomil, bylo mi hned o moc lépe. Najdu si prostě odlehlé místo, kde složím své vetché kosti k poslednímu odpočinku. Pardon, to byl trochu vtípek. Ale jinak to co jsem napsal beru naprosto vážně.

Tak já už jdu hledat to místo, ale to už by byl jiný příběh.

Tímto zdravím Vás všechny, kteří jste se statečně „pročetli“ až sem a přeji Vám, aby jste prožili své životy alespoň trochu jako já. A nebo ještě lépe mějte se tak, jak si každý z Vás zaslouží!

šnekovy doplňky

Nemusí pršet, jen když kape.

Menu

Anketa

Odkazy

Novinky

4.Díl

Nový příspěvek

Nová krev a starý duch

Žádné komentáře