Bezpečí

 

     Uplynulo téměř deset let. Naše kolonie se mezitím rozrostla na úctyhodný počet dvacet sedm „hlav“. Nejvíce pilná byla v tomto směru Pračka. Byla matkou pěti dětí a to ještě bohužel o jedno přišla. Celkem měla tři chlapce (Jamese – 10 let, Isidora-9 let, Alexe-5) a dvě holčičky  (Jane-12 let, Kim-2).

     Druhá Jamesova družka (Jitka) se také činila. Vychovávala čtyři vlastní děti. Jednoho chlapce Robert – 8 a tři dívky Jitka –9, Hana-5, Rebeka-3.

     Náča s Martinou měli dva syny. Jan-12, Jiří-11 a dvě dcery, Martinu-9, Pavlu-7.

     Mé vlastní společenství čítalo šest dětí. S Renatou jsem měl Petru-12, Milenu-12 a Phila-7. S Lenkou potom Petra-12, Lenku-8 a Nelly-6.

    Na první pohled by se možná mohlo zdát, že jsme se rozrůstali až příliš rychle, ale my jsme se již od počátku rozhodli, že se v tomto směru nebudeme nijak omezovat, protože větší skupina dávala větší šanci na přežití. Tento fakt byl o to více pravdou, když okolní příroda dávala dostatečné záruky v tom, že by uživila i mnohem početnější skupinu než jsme byli my. Je samozřejmé, že takové množství lidí se nemohlo tísnit v obydlí které jsme postavili na začátku naší „mise“.

     Žili jsme teď v pevných a prostorných srubech. Poskytovaly nám ochranu před rozmary občas drsného počasí a byly tak odolné, že jsme se v nich mohli cítit bezpečni před všemi druhy pravěkých zvířat snad jen s výjimkou mamuta. Před ním nás zabezpečovala téměř tři metry vysoká a dva metry široká hráz, jejíž stěny tvořily nahoře zašpičatělé kůly a vnitřek byl naplněn kameny a sutí. Některé z kmenů byly záměrně o metr delší, aby nám v případě nebezpečí sloužily jako kryt. Vchod byl pochopitelně pouze jeden. Uzavírala ho vrata ze svázaných menších kmenů. Cítili jsme se zde bezpečni jako v opravdové pevnosti.

 

    Pro případ že bychom nemohli delší dobu vycházet, shromáždili jsme poměrně značné zásoby. Tyto se skládaly jednak ze zbytků zásob z budoucnosti, jejichž trvanlivost byla prakticky neomezená,  a proto  jsme si je nechávali až bude nejhůře a jednak z potravin které jsme získali až zde. Bylo to velké množství uzeného a sušeného masa a také spousta sušeného ovoce. Veškeré potraviny jsme ukládali do jeskyně  která již sloužila jen jako skladiště. Nevyčerpatelný zdroj pitné vody poskytoval skalní pramen, který vyvěral u paty skály v rohu osady a po několika metrech se opět nořil do hlubin země. To vše spolu s dostatkem zbraní a střeliva v nás udržovalo víru v nadějnou budoucnost.

 

    V průběhu minulých deseti let jsme se ostatně naučili ve většině případů bez moderních zbraní obejít. Snažili jsme se je totiž využívat jen v nejnutnějších okamžicích. Jinak se používaly alternativní prostředky, luky, šípy, oštěpy a praky. Samozřejmě ne všichni byli v tomto směru stejně zruční, ale více méně každý byl schopen s těmito zbraněmi lovit, nebo se bránit.  V tomto oboru nejvíce vynikal Náča, což bylo také jeho velké štěstí, protože k automatickým zbraním přes veškerou naší snahu nijak nepřilnul. Naštěstí ostatní chlapci a dokonce i dívky byli s tímto náčiním dobře sžití.

    V uplynulém období nedošlo k žádným větším půtkám s domorodci. Při téměř každodenních výpravách za potravou jsme sice občas nějakou skupinu potkali, ale stačilo několik výstřelů do vzduchu a cesta byla volná. U naší osady jsme je dokonce neviděli ani jednou. Zřejmě se tomuto místu záměrně vyhýbali protože z nás jistě měli strach. Čas bohužel ukázal, že jsem neměl tak docela pravdu. Na lov jsme již prakticky používali jen domorodé prostředky, ale každá skupina, která opustila bezpečí hradeb, musela mít vždy nějakou zbraň z budoucnosti, abychom předešli neočekávaným událostem. Přímo k osadě se velká lovná zvěř již dlouho neodvažovala, protože si za ta léta zvykla, že by to nemuselo být „životu prospěšné“. Jediné větší problémy nás potkaly v prvních letech „pobytu“. Jednou nás napadla tříčlenná medvědí rodinka. Jeden z medvědů se dokonce dostal přes ochranný val, ale James ho naštěstí skolil dříve než mohl napáchat nějakou škodu. Zbývající dva „poplašeni výstřely“ se dali na zběsilý úprk.

 

    Druhá příhoda však byla mnohem tragičtější. Stalo se to jednoho slunného letního dne. Všichni dospělí odpočívali po vydatném obědě, když náhle prořízly ospalé ticho výkřiky hrůzy. Všichni jsme  vyskočili jako když do nás střelí. Popadli jsme zbraně a řítili se před ohradu odkud se hluk ozýval.    

    Nyní však již bylo slyšet jen temné mručení. První jsem uviděl hrůznou podívanou já. Nad bezvládným tělem Praččiny tříleté holčičky se skláněl obrovský jeskynní lev. V prvním okamžiku jsem nebyl schopen žádného činu. Vzápětí jsem se však silou vůle opanoval a dvěma ranami z automatické pušky lítou šelmu skolil. Holčičce to však již nebylo nic platné. Její mladý život vyhasl zřejmě již při prvním kontaktu s obrovskými tesáky. Tato tragedie námi velmi otřásla, ale kupodivu nejlépe se s tím vyrovnala Pračka, pro kterou byla podobná událost poměrně běžná, protože od malička se stala svědkem mnoha podobných hrůz. S jeskynním lvem jsme se později potkali ještě několikrát a vždy jsme se museli mít na pozoru. Ve stavbě těla byla tato šelma shodná se lvem známým z mé doby, ale značně se lišila exteriérem. Chyběla mu hříva, štětka na ocase a některé jiné znaky. Byla to zřejmě největší kočkovitá šelma jaká kdy existovala.

 

    Další výraznější  újmy na zdraví nebo dokonce životech nás naštěstí nepostihly. Léky jsme využívali jen minimálně. Většinu zdravotních problémů vyřešila Pračka se svými pravěkými medikamenty. Výborné bylo, že její nejstarší dcera za svojí matku v tomto oboru již téměř v ničem nezaostávala. Vůbec všechny děti byly velkým příslibem do budoucna. Ve zdejších podmínkách od malička žily, takže se mnohem lépe adaptovali než my, kteří jsme byli zvyklí na úplně jiné podmínky. Starší chlapce-Jamese, Isidora, Jana, Jiřího a Petra jsme již brali na lovecké výpravy. Nevedli si vůbec špatně. Ale i ostatní, kteří ještě nebyli ve věku „lovců“ se cvičili pro boj. Bylo to nutné protože jsme nemohli vědět kdy se to může hodit. Zároveň jsme však učili děti zacházet se všemi přístroji které jsme měli k dispozici. Kromě toho jsem chtěl aby převzaly co nejvíce vědomostí, které se jim dali poskytnout. „Databanku vědění“ tvořily knihy, znalosti, které jsme si přivezli ve svých hlavách z budoucnosti a velmi důležité byly také zkušenosti Náči a Pračky ve využívání přírodních prostředků a vůbec jejich celková znalost místních podmínek. Naši „pravěcí spoluobčané“ nám byli velmi nápomocni kromě již zmíněných léčivých lektvarů a zbraní, například ve zpracování kůží nebo při přípravě pokrmů, či jejich konzervaci . Nenahraditelná byla Náčova vrozená schopnost stopování, kterou naštěstí pochytili oba jeho synové, takže i v tomto oboru jsme mohli být poměrně klidní.To by bylo v kostce asi tak to hlavní, co se u nás událo v uplynulých deseti letech.