Lov

 

 

    Ráno mi bylo okamžitě zřejmé, že se mé obavy ohledně počasí naplnily. Déšť vytrvale bubnoval do střechy a podmračená obloha nedávala šanci na brzké zlepšení. Zdálo se, že dnes se můžeme s myšlenkami na zahrabání mršiny rozloučit a nejen to. Zřejmě nebude možné ani vyjít na lov. Zásoby se nám velmi ztenčily a i když se mohla použít „železná rezerva“, nezdála se situace kolem potravin příliš růžová. Museli jsme doufat, že déšť nepotrvá dlouho. Bohužel opak se stal pravdou.

    Déšť padal s nezměněnou intenzitou ještě sedm dní. Teprve v noci na den osmý začal slábnout a ráno ustal docela. Téměř vzápětí se začala protrhávat oblačnost a zdálo se, že nás čeká po delší době pěkný den. Toho jsme museli okamžitě využít. Množství potravin kleslo v podstatě na nulu. Zůstaly jen nevýznamné zbytky a některé suroviny které se používaly jen jako doplňky ke stravě. Proto bylo nutné zásobit se co největším množstvím jídla. Nikdo  totiž nemohl zaručit, že se počasí znovu nezhorší.

 

    Na lov jsme tím pádem chtěli vyrazit v maximálním počtu. Vytvořily se tři skupiny. V první byl James, jeho nejstarší syn , Isidor a malá Jitka. Ve druhé já, můj Petr, Renata a Petra. Ve třetí Náča, jeho Jiří,Pračka a můj Phil. Každá skupina měla operovat samostatně a zaměřit se na různé území a pokud možno na různé druhy zvěře.

    „Jamesovci“ vyrazili k řece u které skončila naše poslední výprava, aby ulovili kromě jiného i nějaké ryby nebo jiné vodní tvory.

    „Náčovci“ se vypravili k jižnímu ústí kaňonu, kde se občas zdržovala stáda vysoké zvěře. A my jsme měli za úkol zlézt západní stěnu kaňonu, která byla poměrně snadno přístupná a ulovit zde co se bude dát. S největší pravděpodobností jsme tam mohli očekávat kamzíky nebo divoké  kozy. 

    Velení nad táborem bylo svěřeno Martině. Jako nejstarší chlapec ji měl zastupovat Jan, jemuž byla svěřená i celodenní hlídka. V ní mu potom měly pomáhat Milena s Jitkou. Obyčejně jsme ve dne takováto opatření nepotřebovali, ale vzhledem k tomu, že početní stav tábora se výrazně oslabil, bylo nutno přijmout mimořádné hlídky. Když jsme všechny úkoly rozdělili, vydala se i moje skupina za vytčeným cílem. Zbývající osadníci hned po našem odchodu zaklapli bránu a hlídka zaujala svá stanoviště.

 

    Podle předešlé dohody se předpokládal návrat až na sklonku dne, abychom měli co největší prostor pro vydatný úlovek. Přesto jsem ostatní pobízel, protože vzhledem ke vzdálenosti loviště jsme neměli času nazbyt.

    Že bychom něco ulovili po cestě, bylo jen málo pravděpodobné, jelikož naše počáteční pouť se zpočátku téměř kryla se skupinou Jamese. Pokud by se v tomto směru vyskytovala nějaká lovná zvěř, tak by ji buď předešlá skupina ulovila a nebo vyplašila. Proto jsme se ani nezdržovali obezřetným pochodem.

    Rychlou chůzi jsme směřovali k cíli cesty, přestože terén byl v některých místech po lijácích značně neschůdný. Potoky rozvodněné, na četných místech se vršily naplaveniny z bahna a kamenů. To nás však nemohlo odradit. Jediné větší potíže nám způsobila bystřina která ztékala po svahu, kterým jsem museli vystoupit na hřbet kaňonu. Byla totiž tak rozvodněná, že sahala daleko mimo skutečné koryto. Voda sice nebyla hluboká, ale její přítomnost činila výstup značně obtížným a také nebezpečným. V případě uklouznutí hrozilo zřícení z výšky několika desítek metrů, což by znamenalo téměř jistou smrt.

    Proto jsme postupovali s největší opatrností. První šly děti, za nimi Renata a nakonec já, abych mohl poskytnout oporu, kdyby někdo z výše jmenovaných klopýtl. Nakonec vše dobře dopadlo a my si mohli s úlevou vydechnout. Tento výstup nám zabral více času než celá předcházející cesta ke srázu, jejíž délka činila skoro pět kilometrů. Přesto jsem čas neměli nejhorší a proto jsme si mohli alespoň chvíli odpočinout.

 

    Do krajiny byl odtud fantastický výhled, který ke krátkému setrvání přímo vybízel. Do zdejších končin jsem se zatím dostal jenom jednou a to ještě nebyla příliš dobrá dohlednost, takže mi většina panoramy zůstala utajená. Zato dnes se  zdálo, že je viditelnost minimálně padesát kilometrů. Směrem ven z kaňonu se sice mnoho vidět nedalo, protože rozhled zakrývaly staleté stromy. Pohled na opačnou stranu však musel každého uchvátit. Celý kaňon ve své rozloze několika desítek čtverečních kilometrů jsme měli jako na dlani.

    Nad protější stranou se do  nedozírné dálky rozprostírala hornatá krajina s nespočetnými skalnatými vrcholky, částečně porostlé místně velmi proměnlivou vegetací. Pohled to byl tak nevyslovitelný a úchvatný že jsme ho s Renatou jen bez hlesu hltali. Děti nějaká vyhlídka příliš nezajímala. Jen pobíhaly kolem a věnovaly se svým hrátkám. Petr se snažil vyhnat z nory nějakého hlodavce a Petra vybírala z říčky barevné kamínky.

    V duchu jsem si říkal, že já bych si v jejích věku počínal asi podobně. Nakonec jsem se násilím musel odtrhnout od nádherné podívané, protože čas nečekal.

    „Půjdeme, ne?“ Oslovil jsem Renatu.

    „Ještě chvilku počkej, zaprosila úpěnlivě,“ je tady tak nádherně, že to ve mně probouzí úplně zvláštní pocit, který jsem už dlouho nezažila.“

    „Mě se tady taky líbí, ale nedá se nic dělat.“

    „Tak nebuď takovej morous,“ lísala se.

    „Ne. Opravdu se už nemůžeme zdržovat. Je poledne a my tu nejsme na vycházce.“

    „Tak jo,“ nakonec nerada souhlasila,“ ale když budeme mít čas, tak se tady na zpáteční cestě zastavíme.“ „Jó“

    „Dobrá, dobrá,“ ale teď už musíme.”

    „Petře, Petro. Vemte si věci, musíme už jít,“ zavolal jsem na děti.

    Petr sebral zbraně a byl v okamžiku připraven, ale dívce se stejně jako její matce příliš nechtělo. Pomyslel jsem si, že jablko nepadá daleko od stromu a jemně ji slovně pobídl, což stačilo aby se i ona ukáznila a my mohli pokračovat.

                                                                

    Terén se postupně stal mnohem schůdnější než vně kaňonu a byl také výrazně přehlednější protože stromy zřídly a na mnohých místech rostly jen keře, nebo zakrslé dřeviny. To vše poněkud zvyšovalo naději na úspěšný lov.

    Přesto jsme však dlouhou dobu nenarazili na nic co by stálo za řeč. Všude se hemžila drobná zvěř a malí ptáci pro které dalo pěkné počasí signál ke zvýšené aktivitě. Tato zvířata před námi ani neprchala jako by věděla, že jim neublížíme. Velká zvěř se bohužel někam vytratila nebo je prostě jejich smysly před námi včas varovaly. Začínal jsem být značně nervózní, protože po dvou hodinách pochodu činil náš úlovek pouhé dva bažanty. Oba dva trefil Petr svými šípy. Rozhodli jsme se, že ještě chvíli půjdeme stejným směrem a pak bude nutné se obrátit na zpáteční cestu.

 

    Právě v okamžiku kdy jsem chtěl dát povel k návratu, rozevřela se před námi planina na které se páslo stádo vysoké zvěře. Vůdce stáda nás zřejmě právě zavětřil, protože se zarazil a obrátil hlavu směrem k nám. Vidět nás nemohl, protože jsme se pohotově skrčili do křovin, ale jeho čich jsme oklamat nemohli. Teď byla každá vteřina drahá. Vzdálenost činila asi padesát metrů a proto jsem nepochyboval, že trefím. Krátce jsem zamířil a vypálil rychle za sebou dvě střely. Jaké však bylo moje překvapení, když se celé stádo rozprchlo a na místě nezůstal ani jeden  raněný nebo mrtvý kus.

    „Asi ti zvlhly náboje. Nebo si zapomněl střílet?“ Poškleboval se mi Petr.

Byl jsem svým neúspěchem tak šokován, že jsem se nezmohl ani na slovo odpovědi. Místo toho jsem se šel podívat na místo kde se ještě před chvíli pásla zvířata. Zřejmě jsem některé z nich poranil, ale pravděpodobně zásah nebyl vážný, protože i přes veškerou snahu se mi nepodařilo najít žádné stopy krve.

    Vzhledem k tomu, že stádo zmizelo v nedohlednu, nemělo smysl ho pronásledovat. Mezitím ke mně došli i ostatní.

    „To se ti teda povedlo,“ zlobila se Renata. „Celej den se plahočíme za úlovkem a ty se pak netrefíš na pár kroků. Příště bude lepší když dáš pušku Petrovi. Tomu ještě ruka slouží!“

    „Já vím, že máte důvod k rozmrzení. Sám nechápu jak se mi to mohlo stát. Asi jsem se z přílišné snahy nedokázal soustředit. Slibuji, že příště se mi to nestane. Prosím, prosím, neberte mi moji pušku,“pokračoval jsem již v žertu.

    „Mě to teda moc veselý nepřipadá,“ nedala se ukonejšit žena.

    “Než dojdeme do tábora, tak určitě ještě něco potkáme.

    „Možná potkáme, ale co z toho jestli se zase netrefíš.“

    Její invektivy mi již začínaly jít  na nervi a proto jsem v neplodném rozhovoru už nepokračoval. Přešel jsem její poslední větu, jako bych ji neslyšel.

    „Je už pozdě. Musíme se vrátit,“oznámil jsem.“Snad budeme mít větší štěstí a něco ulovíme.“ “Tím pro mě značně potupná debata skončila a my se začali vracet. V duchu jsem přemýšlel proč jsem byl tak neúspěšný. Nemusel jsem situaci nijak zvlášť analyzovat. Na vině byla má nenasytnost. Místo abych vystřelil obě rány na jeden kus, chtěl jsem složit hned dva. Dokonale se tak vyplnilo přísloví: „Kdo chtěl moc, nemá nic.“ Také zrak už mi nesloužil jako dřív a ruka již nebyla nejpevnější. Prostě bude nutné si přiznat, že stárnu a mám si dávat menší cíle.