Útěk

    „Půjdou s námi obě,“přerušila mé úvahy Lenka, která se právě vrátila.

    V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Gestem jsem zarazil dívku a nenápadně se rozhlédl kolem. Naštěstí Brent s Frankem byli někde v lese, Petra bloumala před jeskyní a ospalec James  se vyhříval venku na sluníčku.

    „Nemůžeš to takhle vykřikovat,“zasyčel jsem na vyjevené děvče.“ Doufám, že nechceš, aby náš útěk skončil dřív než začal?“

    „Samozřejmě, že ne. Mě se zdálo, že mluvím docela potichu. A navíc tady nikdo z nich není, tak co.

    „Náhodou jsi měla štěstí, že tě nikdo neslyšel, ale křičela si jak na lesy.“

    „Tak promiň omlouvala se nešťastně, mrzí mě to. „To bylo asi tou radostí, že holky s námi půjdou. Budu si už dávat větší pozor.“

    „To taky doufám. Příště by to již tak lehce nemuselo projít.“

    „Pračky se ale zeptám raději sám. Stejně by si se s ní asi nedomluvila! Jo a co Martina? Myslíš, že s půjde s námi?“

    „To vážně nevím,“ pokrčila má dívka rameny, „já ji moc neznám a tady vypadá docela spokojeně.“ „Mám se jí zeptat?“

    Chvíli jsem přemýšlel, ale nic kloudného mě nenapadlo.

    „Myslím, že by to bylo docela riskantní, protože by nás mohla ještě prozradit. Nechejme to náhodě. Když bude vhodná příležitost, tak jí to zkusíme opatrně naznačit, ale pokud ne, tak to necháme tak jak to je. Sice se za tu opatrnost docela stydím, ale v sázce je pět životů proti jednomu. Navíc po tom chování, které Martina předvádí se nám nemůže nikdo divit.“

     „Máš asi pravdu,“ odtušila dívka a víc jsem se tím nezabývali.

 

    Pravěká dívka právě sbírala na okraji lesa nějaké plody a to mi přišlo velmi vhod. Vykročil jsem hned za ní. Hodně trpělivosti mě stálo, abych jí vůbec vysvětlil, o co mi jde. Za tu dobu, co u nás byla, však naštěstí pochytila několik výrazů, takže díky tomu a posunkové řeči jsme se nakonec domluvili.   K mému překvapení  Pračka celkem bez váhání souhlasila, zvláště když jsem ji ubezpečil, že se bude moci vrátit domů. Její okamžitý souhlas jsem si vysvětloval tím že ztratila  už poslední zbytky víry v naše božství a tyranie se jí začala zajídat. Tak tedy skupina byla kompletní.

    Bylo nás tak pět o jednoho více než teroristů. Ale oni měli pro boj mnohem lepší předpoklady. Byli tři muži a dvě ženy, zatímco u nás byl zástupce silnějšího pohlaví jen jeden. A pokud se srovnalo vybavení, byli jsme na tom ještě hůře. Proti jedné pušce a revolveru bude stát několik samopalů a pušek, jeden kulomet a dokonce granáty.  A když se k tomu připočte ještě téměř neomezené množství munice, pak bylo jasné, jak by musel případný otevřený střet dopadnout. Museli jsem se tedy vynasnažit, abychom za sebou zahladili všechny stopy, jinak by s námi bylo velmi zle.

 

     S potravou jsem si starosti nedělal.  Zdejší pralesy jí poskytovaly nepřeberné množství. S šatstvem snad problémy také nebudou. To co jsme měli k dispozici mohlo ještě dlouho vydržet a potom jsme si mohli vytvořit něco z kůží ulovených zvířat.  Vlastnil jsem také věcičku, která mi zatím k ničemu nebyla, ale časem nám mohla prokázat cenné služby. Byla to skříňka, ve které byl ukryt geniální strojek. Dokázal totiž z libovolného rostlinného materiálu vytvořit látku. Samozřejmě z různých materiálů byla různá kvalita tkaniny. Většina rostlin měla taková vlákna, že nemělo vůbec smysl se o výrobu látky pokoušet, protože výsledek byl buď tak jemný, že se materiál hned roztrhal a nebo byl zase tak hrubý, že se hodil leda na nějaký pytel. Později jsem hodlal vyzkoušet, které rostliny se dají tímto způsobem zpracovávat a které ne. Byl to takový malý vědecký úkol, protože tento výrobek Agrozetu Pelhřimov byl jen jakýmsi prototypem a jeho možnosti zatím nebyly plně vyzkoušeny. Mě se dostal do rukou jen náhodou přes mého přítele z dětství. Jako kluk jsem totiž prožil několikeré prázdniny v krásné přírodě na jihu  Čech a tam jsem také získal spoustu věrných kamarádů. No a právě jeden z těch přátel mi přístroj zaslal abych ho nechal odzkoušet v Mnichovském vědeckém institutu. O oblečení jsme tedy měli postaráno. 

 

    Nejvíce mě však trápilo jak získat léky. Petra je měla uložené ve svém vaku, který si na noc dávala pod hlavu. Těžko jsme se jich mohli zmocnit aniž bychom na sebe  neupoutali pozornost. Usilovně jsem přemýšlel, jak z nepříjemné situace ven.  V tomto dusném a vlhkém podnebí jistě nebylo o nemoci nouze a základní léky jsou pro člověka nezvyklého na toto prostředí nezbytnou nutností. Zřejmě jediná naše šance byla v tom, že se nám podaří v autě objevit lékárničku.  Umínil jsem si, že až půjdeme pro munici, tak vůz pořádně prohledáme. Při svém prvním průzkumu jsem se na tento materiál nezaměřil, takže bylo možné, že mi něco uniklo.

    Pokud žádné léky nezískáme, budeme muset využívat zkušenosti mé praprababičky, která se vyznala v léčení pomocí bylin. Kdysi se mi dostal do rukou její záznamník, který se v naší rodině předával z generace na generaci jako cenná historická památka. Ještě jako dítě školou povinné, v době, kdy jsem přečetl co mi přišlo pod ruku, jsem tuto památku přelouskal od á do zet a v hlavě mi doposud utkvěla řada receptů přírodního léčitelství. V dosavadním životě jsem neměl čas ani příležitost, ověřit si platnost těchto zkušeností.  V naší době totiž už těch bylin příliš nerostlo. V každém případě bych byl radši, kdybych se mohl spolehnout na léky, protože jsem si mnoho praktických rad nepamatoval a navíc jsem si nebyl jist, jestli je budu umět správně využívat. Přes tyto problémy jsem byl optimista a věřil jsem, že se nám podaří všechny nesnáze zdárně vyřešit. Z úvah mě vyrušili „naši“ lovci, kteří se vrátili z úspěšného lovu. Vyšel jsem z jeskyně právě v okamžiku, když Frank shazoval ze svých zad mladého kanečka.

    „Čumíš co“,  obrátil se na mě,“ to neni jako medvěd. Na divočáka musíš mít mušku. Ten ti do rány sám nevběhne.“

    Neměl jsem chuť dohadovat se s člověkem, který prošpikuje kance dávkou ze samopalu a ještě se tím vychloubá, ale přesto jsem si neodpustil poznámku.

    „Jsem zvědav, k čemu ti to podsvinče bude, když ho neumíš stáhnout ani vykuchat. Beze mě si na něm asi nepochutnáš.“ Na Frankovi bylo vidět, že je mou řečí zaskočen. Chvíli váhal v jakém duchu mi odpovědět, ale nakonec zvítězilo jeho obžerství.

    „Tak se nezlob,“ procedil mezi zuby, marně se snažíce o smířlivý tón,“ vždyť víš, že jsem to tak nemyslel. Nechal jsem se jen uníst radostí z úlovku.“

    „Dost už těch keců,“ přerušil nás Brent, „nejsme spolek senilních bab.“ „A ty Petře divočáka klidně připrav. Večer při smuteční hostině si na něm všichni pošmákneme.“

    „Už dnes,“ vypadlo ze mě, vždyť měla být až zítra.”

     Jo to máš pravdu, řekl mi velitel, ale ten divočák se k tomu perfektně hodí a do zítřka by se třeba zkazil.“ „Nevadí to doufám nikomu,“ a rozhlédl se po ostatních pohledem nepřipouštějícím námitky.

    Mě to sice vadilo, ale musel jsem mlčet. Bylo to pro nás trochu nepříjemné. Musel jsem oznámit ostatním, aby se na útěk připravili již tuto noc. Na druhé straně mě těšil fakt, že možná již za několik hodin unikneme z područí těchto hrdlořezů. Každý den byl především pro unesené dívky opravdovým peklem. Největší starosti mi však dělalo něco jiného. Za celou dobu, co jsme zde žili bylo krásné slunečné počasí. Na obloze se objevil sem tam nějaký obláček. Ale dnes poprvé se obloha od západu začínala mračit těžkými dešťovými mraky. Jestli začne pršet dříve než opustíme jeskyni, může to být pro nás osudné. Naopak jestli se rozprší až po útěku, déšť by mohl za námi dokonale zamést všechny stopy.

    Prozatím jsem nechal tyto úvahy stranou, protože jsem na tom stejně  nemohl nic změnit a pustil se do přípravy divočáka. Jako pomocníka jsem si přizval Lenku a potichu ji vysvětlil novou situaci. Poslal jsem ji za Jitkou a Renatou, aby je o tom informovala. Zároveň jsem jí zdůraznil, že to musí udělat s co největší opatrností. Původně jsem to chtěl udělat sám, ale potom jsem od toho plánu upustil. Kdybych obcházel všechny tři dívky, tak bych jistě vzbudil u gangsterů podezření i kdyby nic neslyšeli. Naštěstí celá akce proběhla dobře. Kanec mi zabral poměrně hodně času. Když jsem ho nabodával na rožeň, bylo pozdní odpoledne. Potom jsem se vrátil do jeskyně, abych si připravil věci a v klidu promyslel poslední detaily útěku. Balení jsem nemusel nijak zvlášť skrývat, protože všichni nebezpeční již byli venku u probouzejícího se ohně. Frank s Brentem si vydatně přihýbali z láhve. Když jsem dokončil veškeré přípravy, začlenil jsem se k ostatním.

 

    Zábava byla v plném proudu. Stále větší obavy mi však způsobovalo počasí. Obloha byla už zcela zatažena hustou černou oblačností a zdálo se, že každou chvíli musí začít pršet. Ze zkušenosti jsem ale věděl, že temná barva mraků bývá způsobena zapadajícím Sluncem. Jak paprsky životadárné hvězdy ztrácejí na intenzitě, tak vzniká zdání, že mraky vypadají mnohem hrozivěji než uprostřed dne. Tento fakt mě částečně uklidňoval, ale  velkým optimistou jsem nebyl. Do útěku zbývala ještě řádka hodin. Zábava probíhala v tradičním duchu. Mužská většina se bavila svým obhroublým a mě tak odporným způsobem. Dívky trpně snášely nechutnosti ze strany svých „manželů“. V očích se jim ale zračila touha po blízkém vysvobození. Zřejmě si říkaly, že dnes to ještě vydrží a pak už jim bude dobře. Ve stejné jsem doufal i já. Chvíli jsem poseděl u ohně, kolem kterého se šířila omamná vůně vepřová pečínky, trochu se napil z nabízené láhve a potom spolu s Lenkou potichu zmizel do tmy. Nechtěl jsem se dívat na oplzlosti, které tam probíhaly. To byl ale jen jeden důvod. Ten druhý a podstatnější byla obava, aby se rozkurážení opilci nevrhli také na Lenku. Potom by mezi námi nutně muselo dojít k roztržce a po našem útěku by byla veta. Právě proto jsme se vytratili jako pára nad hrncem.

 

     Našeho odchodu si asi nikdo ani nevšiml. Sotva jsme poodešli z doslechu, začali jsme se nerušeně bavit. Povídali jsme si vesměs o nadcházejícím útěku a uvažovali o tom co nám přinesou nejbližší dny. Procházeli jsme se několik hodin. Poté co začali rozkurážené hlasy „smutečních hostů“ utichat a bolestné vzlyky dívek se již neozývaly, vrátili jsme se zpět.

    U ohně seděla jenom Pračka strnule hledící do plamenů a spící James. Z jeskyně byly slyšet pouze spokojené zvuky spáčů. Nadešla naše chvíle! Lenku jsem nechal u ohně a sám jsem vklouzl dovnitř. Chtěl jsem vzbudit Jitku a Renatu, ale nebylo toho potřeba. Byly připraveny a očekávali mě. Vzal jsem své a Lenčiny věci a opatrně jsme se vyplížili ven. Cesta k svobodě byla otevřena! V poslední chvíli jsem si naštěstí uvědomil, že jsem zapomněl na svou pušku. Děvčatům jsem řekl, aby šly napřed k autu a vrátil se zpět. Měli jsme štěstí, že spáči byli pod vlivem alkoholu, jinak by jim naše manévry jen stěží unikly. Pět lidí přece jen nějaký ten hluk nadělá i když se snaží sebevíce.

 

    Vešel jsem do jeskyně a … „Co je… ty svině,“ ozvalo se ze tmy.

Strnul jsem, neschopen pohybu. Nemohl jsem rozeznat kdo to na mě křičí, ale zdálo se mi, že to je Frank. V několika vteřinách mi proletěly hlavou ty nejděsivější myšlenky. Náš plán je prozrazen. Zoufalstvím bych se nejraděj neviděl. Těsně před cílem, když už jsme se vytoužené svobody téměř dotýkali nás postihne taková smůla. Byl jsem přesvědčen, že ze tmy na mě míří hned několik hlavní. Na útěk nebylo ani pomyšlení. Byl jsem nešťastnou a bezmocnou hračkou v rukách osudu. Ale proč se stále se nic nedělo. Že by mě tyrani chtěli ještě více napínat?

„no jo… tak fajn… chr, chr… .!”

    Uff, to se mi ulevilo. Frank měl divoké sny a mě vyděsil až k smrti. Ještě celý roztřesený jsem vzal pušku a vyběhl ven.  Ostatní byli zřejmě už na cestě. Prošel jsem kolem dohořívajícího ohně a ponořil se do černé tmy.  Něco mi však do duše zaselo podivný neklid. Zastavil jsem se a přemýšlel, co tady nehraje. Ovšem, že mě to nenapadlo hned. James nebyl na svém místě u ohně. Vrátil jsem se zpět, abych zjistil, jestli se ve spánku neskulil někam do tmy. Nikde ani stopy. To tedy znamená…, ani se mi nechtělo domyslet. S co největší ostražitostí jsem spěchal za děvčaty. Mé obavy se nakonec opravdu potvrdily. V okamžiku, kdy jsem zaslechl tlumené hlasy, objevila se přede mnou silueta Jamese, jak se za nimi opatrně plíží. Váhal jsem jen několik sekund. Třemi kroky jsem k němu přiskočil a omráčil ho pažbou pušky. Překvapená oběť se bez hlesu sesula k zemi. Alespoň nám přibyla jedna zbraň i s náboji. Pro jistotu jsem bezvládné tělo ještě svázal jeho opaskem a košile použil jako roubíku. Potom jsem dohnal nic netušící skupinu. Zatím jsem jim nic o nebezpečí v jakém se nacházeli neřekl. Jenom jsem podal Jitce Jamesovou pušku a naznačil, že vysvětlení podám později.

 

    U auta jsem byl tentokrát opatrnější. Děvčata zůstala stát opodál a sám jsem se vyšplhal na vůz. Nekomplikoval jsem si život sundáváním plachty, ale jednoduše jsem ji prořízl nožem. Bez větších problémů se mi podařilo nahmatat vak a vybrat z něho kýžený obsah. K mé velké radosti se mi podařilo objevit i lékárničku. Byli jsme tedy vybavení podle mých představ. Na chvíli jsem zalitoval, že nemůžeme jet vozidlem. Hlavní překážkou byl nedostatek paliva. Ve zdejším těžkém terénu a v počínajícím dešti, který ještě mnohonásobně zhorší jeho průchodnost, by nám obsah nádrže stačil sotva na několik kilometrů a pro cestu horami kudy jsme se museli vydat byl vůz nepoužitelný. A vydat se do stepi  byl ještě větší nesmysl. Po vyčerpání paliva bychom se ocitli uprostřed nedozírné pláně, bez možnosti jakéhokoliv přírodního krytu. Stopy zanechané jeepem by v mokré půdě byly snadno čitelné i pro poloslepce. Nezbylo by nám než čekat, až nás lépe fyzicky i materiálně vybavení pronásledovatelé dostihnou. Tak vzhůru do hor a pěkně po svých!

   

    Pro první přespání jsme zvolili jeskyňku, kterou jsme před několika dny objevili s Lenkou. Nebyla sice velká, ale při troše dobré vůle jsme se do ní jakž takž nacpali. Mohli jsme se alespoň osušit, protože prudký tropický liják, který nás cestou přepadl všechny promočil až na kost. Na druhé straně mě déšť potěšil, protože jistě spláchl většinu naších stop. Přesto jsme ale ještě nebyli v bezpečí. „Trestné výpravě“ určitě bude jasné, kterým směrem jsme museli jít a proto se jim stopy budou hledat snáze, než kdyby netušili nic. Takto uvažujíc nasbíral jsem zatím dřevo na oheň. Kdybych neměl automatickou zápalku, těžko bych si s vodou nasáklým otopem poradil. Takhle to byla hračka. Za chvíli se oheň rozhořel dýmavým, ale hřejivým plamenem. Neměl jsem obavy, že by nám už gangsteři byli v patách. Určitě vyrazí až ráno, nebo spíše dopoledne, až u nich pomine kocovina, ale pak budeme muset být opatrní při každém pohybu, abychom se něčím neprozradili. Trochu jsme pojedli a uložili se ke spánku. Stejně už nám mnoho času nezbývalo, protože obloha začínala na východě svítat. Děvčata se mi zdála sice šťastná, ale velmi unavená. Proto jsem se rozhodl, že hlídku budu držet po celou dobu sám.  Za ta léta v přírodě jsem se naučil spát jen tak na půl, takže jsem si i odpočinul a zároveň mě každý podezřelý zvuk okamžitě probral.

 

     Události minulých dnů mě však zmohly natolik, že jsem usnul jako nebožtík. Zdálo se mi o našem útěku. Byli jsme na konci skalní průrvy, uvěznění jako v kleci. Kolem dokola strmé hladké stěny, které ani nepřipouštěly myšlenku na jejich zdolání. Jediná cesta byla úzká pěšina, kterou jsme přišli. Po ní se však již blížila skupina pronásledovatelů. Již byly slyšet i jejich tlumené hlasy… . V tom jsem se probudil. Napjatě jsem se zaposlouchal do zvuků nadcházejícího dne a snažil se zjistit co mě probudilo.V okamžiku, kdy jsem si už začínal myslet, že to byla jen náhoda, tak se nedaleko ozvalo:

    „Pořádně to tady pročešem. Byl by v tom byl čert, aby jsme je nenašli. V tomhle dešti se určitě nedostali daleko. Hlas patřil Brentovi, který vedl trestnou výpravu. Štěstí, že jsem byl chráněn hustým křovím, takže i když já jsem viděl, sám jsem byl skryt před zraky příchozích. Musel jsem však co nejopatrněji varovat ostatní, aby se připravili na obranu. Neslyšně jsem se k nim doplížil a opatrně se je snažil vzbudit.

    Renata však jen co otevřela oči  hlasitě pronesla:“to je paráda, když…“to už jsem k ní skočil a zacpal jí ústa, ale bylo příliš pozdě. Gangsteři stáli jen několik metrů od nás a jistě vše slyšeli. Zdálo se nevyhnutelné, že už směřují k nám.

    Chvatně jsme posbírali své věci a překotně vyrazili podél skalní stěny hloub do pralesa. Nedávali jsme si již ani pozor na hluk, protože jsme byli stejně prozrazeni. Nyní nebyla rozhodující opatrnost, ale rychlost. Samozřejmě jsme se tím demaskovali docela, ale nebylo jiné východisko. Jen se za námi zavřeli houštiny, na prostranství před jeskyní se vyřítili naši pronásledovatelé.     Prozatím jsme se zachránili, ale na jak dlouho. Prohlídkou jeskyně se pronásledovatelé určitě zdrží jen okamžik a vzápětí se jako smečka hladových ohařů vyřítí po naší dobře viditelné stopě. Bylo jasné, že nás může zachránit jen nějaká náhoda. Naštěstí jsme po několika minutách smrtelného běhu narazili na skalní průrvu. Bylo to podobné jako ve snu! Doufal jsem však, že konec bude pro nás lepší.

   

    Stejně jsme neměli jinou možnost. Dívky byly již téměř u konce svých sil. Vchod byl docela slušně kryt vegetací, takže se mohlo stát, že jej pronásledovatelé přehlédnou. Navíc jsem věřil, že to bude jen vstup do rozsáhlého labyrintu, ve kterém se nám snad podaří ukrýt. Šli jsme v jednom zástupu. V čele jsem šel já za mnou Lenka, potom Renata, za ní Jitka a nakonec Pračka. Ta snášela naši anabázi nejlépe. Byla na tom nejlépe fyzicky, ale i psychicky. Náš nervy drásající zápas o svobodu, jako by se jí ani netýkal.   Prchali jsme stezkou již delší dobu, ale mé naděje se stále nenaplňovaly.

Všude kolem byly jen strmé a hladké skály. Výhodu jsem spatřoval alespoň v tom, že dno kaňonu bylo kamenité a tudíž jsme v něm nezanechávali žádné snadno viditelné stopy. Stezka však znenadání vyústila v plošinu, ze které, jak bylo na první pohled zřejmé, se nedalo uniknout. Sen se bohužel vyplnil. Přesto však mé technické smýšlení odmítalo uvěřit v něco tak absurdního. Nikdy jsem nepochyboval, že je určitý typ lidí, který mají omezené věštecké schopnosti, ale že bych se takovým objektem znenadání stal já, bylo prostě nemyslitelné. Mé úvahy však teď byly zhola nepodstatné a proto jsem své hloubání odložil na jindy a napřel všechnu svou energii k nalezení východiska z této prekérní situace. Mnoho času na záchranu však nezbývalo, protože od ústí stezky se již ozýval dusot nepřátel. Naši pronásledovatelé nám byli v patách. Ostatní slyšeli to co já a viditelně znervózněli.  Bezmocně jsme se rozhlíželi po strmých skalách, které se tyčily prakticky všude. Naše naděje na záchranu byla téměř nulová. Nikde nebyla ani žádná vegetace, která by poskytovala alespoň částečný úkryt. pouze v jednom rohu prostranství byl nakupen shluk hustých keřů. Mohli jsme se v nich ukrýt, abychom nebyli spatřeni ihned a měli alespoň tuto malou výhodu. Moment překvapení, to bylo to jediné na co se dalo trochu spoléhat. Vše ostatní bylo proti nám.